Podzimní sonáta (1978)

28. července 2010 v 14:32 | Venca |  Film
ps
Podzimní sonáta (Höstsonaten), 1978

SWE - drama
režie: Ingmar Bergman

Ingrid Bergman, Liv Ullman, Gunnar Björnstrannd

Můj druhý Ingmar Bergman, moje první Ingrid Bergman. To jsem si zase naběhl. Tedy vlastně ne zase. Bylo to poprvé, co mě Bergman rozložil a já se pak skládal ve 2 ráno, jelikož jsem nemohl spát.



Film, který má spoustu zajímavostí kolem. Už jen to, že se zde sešel Ingmar s Ingrid. Tedy dva Bergmanové, kteří spolu nemají, krom příjmení, nic společného. Zároveň pro Ingrid to byl její poslední film, poslední film, za který byla nominována na Oscara (právoplatně). Čtyři roky na to zemřela.
Nejsem zrovna tím skálověrným Bergmanovým fanouškem. Moc se mi ten jeho kult režie nezamlouvá. Už jen tím, že jsem začal Večery letní noci, tedy Bergmanovou komedií, tak pokračování v podobě Podzimní sonáty je naprosto jiné a neporovnatelné. Každopádně na tenhle film jsem se velmi těšil. Už jen pro to herecké obsazení, však Liv Ullman byla Bergmanovou dvorní herečkou, což mu nemohu odpustit, protože má milovaná Eva Dahlbeck byla právě Liv v jeho filmech nahrazena. A Gunnar Björnstrand to je švédská herecká ikona.

Podzimní sonáta je velmi komorní film. Dá se říct, že se odehrává v jednom domě, se čtyřmi postavami. Ingrid hraje matku Charlotte, která se po smrti svého životního partnera vrací za svou dcerou Evou (Liv Ullman). Gunnar hraje manžela Evy. Ať se v tom filmu děje cokoli, je to právě o těchto dvou ženách, o matce a dceři.

Máma Charlotte je slavná klavíristka, nádherná, zralá, hrdá no spíš zpychlá žena. Dcera Eva je ošklivé kačátko (což je paradoxní, jelikož Liv Ullman byla naprosto okouzlující personou), zlomené, smutné, nemilující, starající se o duševně chorou sestru, přesto v každodenním životě s jakousi jiskrou nebo spíše vzpomínkou, která jí drží nad vodou.

Už od začátku filmu jde vidět, že mezi mámou a dcerou to vždycky skřípalo. Charlotte mluví jen o sobě, vždy má v kapce nějaký trumf, je typická herečka, která se vnitřně hroutí, ale navenek září jako křišťál, a pohnutky její dce Charlotte jí vůbec nezajímají (jedním uchem dovnitř, druhým ven). Krásná scéna je, když Charlotte chce po Evě, aby jí zahrála Chopinovu etudu. Zde se skloubí naprosto vše, dcera je bázlivá, zahraje to, máma řekne, že je dojatá, dcera chce slyšet kritiku, máma nic neříká, a pak se v tom začne nimrat a etudu zahraje sama. Už žádná slova, jen hudba a vše říkající pohled.

liv
photo © Filmédis

Avšak stane se, že jednoho večera, kdy obě nemohou spát si promluví o svých životech... a tak asi skončím. Jelikož nejsem žádný psychoanalytik a člověk by prozrazoval to nejlepší. Těch následujících 20 min. rozhovoru mě absolutně dostalo. Jediné, na co jsem dokázal myslet, jak mám fajn mámu, a že jsem rád jakou mám mámu.

Pokořená dcera, nabízející svůj šálek hořkosti mámě, která svou dceru nikdy nechtěla vychovávat, chtěla brát nikoli dávat, neviděla dál než na svůj nos. Bohémská Ingrid vs. zatrpklá , odevzdaná Liv. Ždímající psychologické melodrama plné reálných, až bolestně uvěřitelných dialogů.

10/10
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama