Dojemné příběhy ze světa filmu neb patetično s ukápnuvší slzou v průběhu či na konci

11. prosince 2010 v 19:29 | Venca |  Film
Dnes je vhodný den na nějaký ten sentiment. Všude kolem samé řeči o drsnejch chlapech s pistolema, vraždách, potratech, hraní si na vojáky a tak... I don't care, resp. obvyklá nuda. Dnes se člověk nechce u takových storek nudit. Ona to totiž nuda bývá. Pokud si zrovna dva společně nenotují a jeden po druhém po sobě nestříkají testosteronem či estrogenem či něčím jiným způsobujícím dostatečné hormonální výlevy či neutěšitelnou radost z triviality lidského světa.


Toť asi běžná póza mnou ražená ve velmi dlouhodobém měřítku. Než výše zmíněné záležitosti se raděj nechám unášet na obláčcích dojemnosti, hlubokomyslnosti, něžnosti, nechávám se šokovat nečekaností smrti, špatnými konci (i dobrými konci). Mám rád film a filosofického ducha filmu, mám rád existenci a bloumání, které po shlédnutí filmů může nastat. Mám rád kryptografického Jasperse. A nebo se prostě vnitřně chci nechat dojmout sentimentálním příběhem.

Tohle vlastně znamená, že vás rozpláče Bergman nebo americká romantická volovina.

U filmů příliš často nepláču a kdybych vynechal předešlé dva odstavce, tak bych pomalu neměl o čem psát. Moc by mě zajímalo, jakou hladinu musím překročit, aby ve mne film vyvolal pláč nebo aspoň slzavé ukápnutí. Někoho dojme kde co, mě skoro nic. Přesto! I já mám filmy, u kterých ta slzička přijde, zcela samovolně, žádné herectví, přirozenost.

Ale ne u všech z nich si dokážu odpovědět na otázku proč zrovna tenhle film? Tibi loquitur cor meum, kéž by bylo vysvětlením. Ono částečně je, jelikož na tom v jakém rozpoložení a s kým se díváme je podstatné. Možná podstatnější než film, který sledujeme.

Tož dost okecávání a možná ospravedlňování svého změkčilého já (při slově změkčilý si vždycky vzpoměnu na jednu naší vzácnou orchidej měkčilku - Malaxis monophyllos. Ach jak je ta čeština krásná :)).

Tak jdem na ty filmy.

Vzpomínky na Afriku (Out of Africa, 1985)
U tohoto filmu mi obvykle stačí první minuta, hlas Meryl Streep a počátek jejího vyprávění "I had farm in Africa..." Ta scéna s vlakem v širokých afrických pláních. Och... a mnoho dalších scén, úplně mi uniká, že tam hraje Redford, že to je tak dlouhé a rozvláčné, že to působí jak přeslazená romance ošlehaného afrického světáka a dánské paničky. Vzpomínky na Afriku jsou i moje vzpomínky na dětství, na knížky Josefa Vágnera.

Dnes už ten film pro mě není tak kouzelný, příliš jsem o něm mluvil a příliš mi jej lidé okousali. Přesto, když to jednou na rok na mě přijde, tak si jej dokážu náramně užít a prožít.

Bioráj (Cinema Paradiso, 1988)
Cinema Paradiso ve mně probudilo lásku k starému filmu, ke klasickému Hollywoodu a možná lásku k filmu samotnému. Byl to můj kinematografický přelom. Tornatoreho reflexe kinematografie. S tebou hoří mé srdce. Klasické přivlastňovadlo moje a tvoje, naše. Vidět tento film, když je člověk zrovna zamilovaný, toť něco neskutečně nádherného. A závěrečná scéna, prostě nádhera, blaženost, dojetí. Hell yeaah. Díky AH už vím, že film může být opravdu krásný. :)

Million Dollar Baby (2004)
Tak u tohoto filmu si svou plačtivost opravdu vysvětlit nedokážu, prostě je! Hilary Swank mě dojímá, stejně jako v Kluci nepláčou, tak i tady, jenže tady mě přivádí k slze nebo hodně vlhkým očím. Možná to je z dob své vlastní nenáročnosti k filmovým prožitků, nevím, netuším. To umírání jí prostě náramně sluší.

Vše o mé matce (Todo sobre mi madre, 1999)
Vše o mé matce předznamenalo srdcervoucí a nehynoucí lásku k filmům Pedra Almodóvara. Všechno bylo dokonalé, v té době bylo opravdu všechno dokonalé.

Včelař (O Melissokomos, 1986)
O Včelaři jsem tu napsal článek, tak jej nechám bejt. Film, který otvírá mysl a pokud si jí necháme otevřít, tak k tomu slza prostě patří.

A tam, kde to bylo na spadnutí:
Smrt krásných srnců (1986)
Život je krásný (It's a wonderful life, 1946)
Když mi bylo poprvé 20 (La premiere fois que j'ai eu 20 ans, 2004)
Podzimní sonáta (Höstsonaten, 1978)
Zvláštní den (Una Giornata particolare, 1977)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anniele anniele | Web | 12. prosince 2010 v 0:34 | Reagovat

Hilary Swank mě dostává taktéž - jak v Kluci nepláčou tak v Million Dollar Baby, spolehlivě ale i Rozervaná obětí od Almodóvara či 21 gramů..a moje oblíbená romantika Love actually a Podzim v New Yorku. No asi by se našlo i něco dalšího spolehlivého, ale tohle mě jen tak momentálně napadlo. Asi si budu muset napsat svůj článek:-D.

2 Venca Venca | 12. prosince 2010 v 8:57 | Reagovat

Tak u Rozervaných obětí se mi bulet nechtělo, ale třeba u Mluv s ní docela dost nebo i u Matadora, i když tam člověk musí překonat velkou dávku perverze :D

Ale jinak Love actually, to je nádhera, opravdu skvělá romanťárna, jen tam spíše brečíš smíchy než dojetím, i když dojemné to je maximálně :))

3 Albert Pes Albert Pes | Web | 12. prosince 2010 v 11:01 | Reagovat

To miliónový děvče asi jo. Jediný, co mě nakonec asi rozbulí, je ale Mission a Poslední Mohykán... :)

4 Venca Venca | 12. prosince 2010 v 16:55 | Reagovat

[3]: jako by mi to někoho připomínalo :D

5 Ann Ann | 25. ledna 2011 v 15:46 | Reagovat

A co takhle Anglický pacient??? bo pianista??? fakt moc hezký filmy... bo Remember me.... upa nej :)

6 Venca Venca | 26. ledna 2011 v 9:54 | Reagovat

tak slečny pláčou u leddasčeho, že :)

7 Nat Nat | 24. března 2012 v 15:26 | Reagovat

Noo..podle mě ti tady chybí taky Sophie's Choice u které je nejdojemnější konec a to jak v Aj tak ČJ no dívala jsem se na něj poprvé, podruhé, podesáté a pořád jsem brečela.

8 Blackie Blackie | 30. srpna 2013 v 14:20 | Reagovat

Jasně film-Brianova píseň.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama