Etymologické okénko aneb rostliny jako součást řecké mytologie

24. ledna 2011 v 15:36 | ;Venca |  Botanika
Už jsme tu dlouho neměli nic o kytkách. Mám dnes rostlinné tesknění. Jak jste se již nechali přesvědčit, kytky jsou samozřejmě fascinující organismy z mnoha hledisek. Nechám je dneska spát po stránce biologické a ukážu vám, jak to bylo s kytkama ve starověkém Řecku.

Původ názvosloví rostlinných druhů je prostě zajímavý. Pominu-li názvy české, kde největší perly skrývají staré práce botaniků 19. století, máme tu názvosloví latinské. Hrabat se v tom mě baví už hrozně dlouho. Obzvláště pokud má latinský název spojitost s Řeckem a řeckou mytologií.


Ve starověkém Řecku měly rostliny veliký význam. Samozřejmě Řekové byli vynikající bylinkáři a mastičkáři, ten největší týpek byl Theoprastos, který už určoval lněnky a lněnky (Thesium) jsou od jeho jména odvozené, ale zároveň rostliny byly nedílnou součástí mytologických bájí.

Všichni znáte zahradu se zlatými jablky, které hlídaly Hesperidky. Zlatá jablka byla s největší pravděpodobností plody granátovníku (Punica granatum, česky též marhanovník), tedy granátová jablíčka a zároveň Hesperidky se dostaly i do názvu jedné poetické rostliny večernice (Hesperis), která má název odvozený od Hespera syna bohyně ranních červánků Éós, což byla první hvězda, která vycházela (tedy Večernice) a předcházela tak svou matku na nebesích.

Dalším krásným příkladem nejenom názvu, ale součásti rostlin v mytologii je příběh nymfy Dafné (v rostlinném názvosvoslí je Daphne lýkovec). Dcera boha Péneia, panenská lovkyně to pěkně schytala. Zamiloval se do ní totiž bůh Apollon a rozhodl se Dafné uštvat k lásce, jenže ona, zasažena špatným šípem Erotovým jeho lásku neopětovala. Požádala tedy tatíka, aby změnil její podobu. Tak se stalo a Dafné se změnila ve vavřínový keř. Od té doby nosil Apollon na její počest vavřínový věnec.

Smutným příběhem jest i osud Hyakintha, krásného spartského mladíka, po kterém všichni jak jinak než toužili. Ani božstva si jej nemohla nevšímat a tak se stalo, že se 2 začali hádat a třetí se bohužel nesmál. Opět v tom měl prsty Apollon, chudákovi vůbec nikdo nic nedopřál. Hyakinthos mu byl nakloněn a Apollon jej na oplátku učil spoustě věcem. Jednou, když házel diskem, uražený a odstrčený bůh Zephyros mu toto náčiní vrátil jako bumerang a mladíka zabil. Z jeho krve se zrodila rostlina, kterou všichni dnes známe jako hyacint. Jiní zase tvrdí, že ve skutečnosti to nebyl hyacint ale kosatec (Iris).

Ten má v řeckých bájích také své místo. Jednak je jeho název odvozen od řecké bohyně duhy Iris a zároveň Homér ve svých Hymnech píše o příběhu Persefony, dcery Dia a bohyně Demeter. Zeus Persefonu slíbil Hádovi za ženu. Ten si pro ní přišel zrovna ve chvíli, kdy si nebohá Persefona hrála se svými nymfami na louce, na které kvetly i divoké kosatce. Příběh určitě znáte. Persefona je vlastně poselkyní jara, protože se svou matkou se setkává vždy v tomto čase, zrovna když rozkvétají irisy a šafrán (Crocus).   

Příběh o šafránu je jeden z těch pikantnějších. Je vlastně bisexuální. Tož zase byl jeden švarný chlapec, který se jmenoval Krokos. Byl bláznivě zamilován do božského posla Herma. Avšak Krokos nešťastně zahynul a Hermes jej na jeho památku přeměnil v šafrán, nejspíše v šafrán setý, který je červeně naběhlý a značí tak Krokovu krev. Avšak Ovidius ve svých Metamorfozách nám zase nabízí příběh, kdy byl Krokos přeměn v šafrán poté, co zahynula jeho láska nymfa Smilax. Mimojiné Smilax je rovněž rostlina, která se u nás ovšem nevyskytuje, např. Smilax aspera roste právě  v jižní Evropě.

Ovšem to ještě nemá na metamorfický příběh o jedli bělokoré. Zde není název odvozen od žádného hrdiny, ale stojí to za to. Tož byl jeden chlapec, co jmenoval se Attis. Opět propadl nebezpečným citům a těžce se zamiloval do bohyně Kybélé. Tu ani tak neuctívali Řekové, ale spíše Římané, kteří jí znali jako bohyni Ops. Kybélé žila dost nezřízeným životem plným sexu a šílených radovánek. Proto není divu, že Attisovi zahýbala. Když se to Attis dozvěděl, rozhodl se sám sebe vykastrovat a Kybélé jej poté proměnila v jedli, která pak stála v centru jejího sídla při jejích orgastických hrátkách. Falický tvar stromu pak symbolizoval vykastrovaného Attise.

Už jsem tu zmiňoval osud nebohé Persefony. Její máti Deméter samozřejmě nic o únosu dcerky nevěděla. Tesknila, běsnila a dceru všude možně hledala. Na té dlouhé pouti měla samozřejmě hlad a žízeň. Tak se na chvíli zastavila k odpočinku u chlapce Askalaba. Ten jí pohostil ječmenovým driákem, jakýmsi pivním mokem a hrozně se bohyni vysmíval, že má hlad a žízeň. Deméter se urazila, vychrstla na něj ječmenový mok, který ho proměnil v ještěrku. Stejně jako jsou zralé klasy ječmene flekaté, jsou od té doby flekaté i ještěrky.

Ve starověkém Řecku byli lidé a bozi buď oškliví nebo krásní. Největším krasavcem byl bezesporu syn krále Kinyra a jeho dcery Myrrhy - Adonis (což je mj. latinský název pro rostlinu hlaváček). Celý ten příběh se točí kolem kytek. Už máme objasněného Adonise. A co jeho matka Myrrha? Ta to pěkně odskákala. Afrodité jí potrestala za její opovržlivost a způsobila, že se zamilovala do vlastního otce. Ten jí ožralej obsouložil. Když se probral z kocoviny a zjistil, co se stalo, tak Myrrhu chtěl zabít. Vyštval jí z paláce a Afrodita jí proměnila ve strom, který dnes známe jako myrtovník. Král se s tím ovšem nesmířil a rozhodl se strom podetnout. Jak však do něj sekl, vypadl z něj jeho syn Adonis. Chlapec byl tak krásný, že z něj i sama bohyně lásky byla naprosto hotová. Ukryla ho do truhlice a dala jí Persefoně, ať poctivě truhlu hlídá. Jí to nedalo, truhlici otevřela a okamžitě se do Adonisovi líbezné tvářičky zamilovala. Když se to dozvěděla Afrodité, způsobila žárlivou scénu, vyvolala soud. Soud však přiřkl právo na chlapce oběma dvěma a měly si ho navzájem půjčovat na třetinu roku, jednu třetinu měl bejt chlapec sám. Ale to by nebyla Afrodité, aby chlapce neokouzlila a nezajistila si ho na dvě třetiny roku. Jenže to víte, ženský. Začala pro změnu žárlit Persefona a za zády si stěžovala Afroditinému nabíječi bohovi války Arovi. Ten se nasral a v podobě divokého kance Adonise propíchl špičáky. Afrodite Adonise oplakávala a z jeho krve nechala vyrůst rostlinu, kterou známe jako sasanku. Byla to ovšem jihoevropská červenokvětá sasanka Anemone coronaria, i když to mohl být i nějaký červenokvětý druh hlaváčku. Vtipné ovšem je to, že Adonis měl být probodnut v poli s hlávkovým salátem (Lactuca serriola) nebo, že jej Afrodita po jeho narození ukryla v posteli ze salátu. Salát byl v Řecku brán jako symbol konce lásky nebo také jako rostlina způsobující impotenci. :)
Adonis flammea
Adonis flammea - klaváček plamenný

A pač už se mi článek zdá poněkud dlouhý, zakončím jej tragicky, příbehem dvou milenců. V dávném městě Babylon žil Pyramos a jeho láska Thisbe. Jejich rodiče však lásce nepřáli. A tak se rozhodli nešťastní milenci společně uprchnout. Domluvili si sraz za městem pod bílým morušovníkem (Morus alba). Ovšem když Pyramos dorazil pod moruši uzřel šátek své lásky ve lví tlamě. Věřil, že lev dívku sežral a tak se probodl mečem. Dívka však byla ukrytá v koruně stromu a poté co viděla milence umírat spáchala také sebevraždu. Z krve milenců se poté plody bílé moruše proměnily na černé a vlastně vznikl morušovník černý (Morus nigra).

Manuel Niklaus: Pyramos a Thisbé (1530)

Pokračování příště. :)
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 AjA AjA | Web | 30. ledna 2011 v 23:26 | Reagovat

hmmmmm, zajimave... velmi zajimave :)

2 Vendelín Vendelín | 1. února 2011 v 0:09 | Reagovat

to jsem rád, že to konečnš nškoho zaujalo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama