Francois Truffaut - ani s ním, ani bez něj

31. října 2011 v 20:42 | Venca |  Film
"Film lovers are sick people." (F. Truffaut)



Tomu bylo před nějakou dobou, kdy jsem podlehl kouzlu francouzského mága jménem Truffaut. Že jste o něm nikdy neslyšeli? To nevadí. Od toho jsem tu přeci já, abych Vám kus nadšení předal nebo se o to v dobrém smyslu alespoň pokusil.

Víte, každému je blízký nějaký žánr. Sám přednost dávám přednost filmům o duších, konkrétně těch lidských duších. A celkem mi je fuk, jestli je taková tématika podána komediálně nebo dramaticky, mysteriózně či poeticky. Tudíž mi vlastně na žánru jako takovém ani moc nesejde.

Dokonce jsem se nachytal, že cíleně vyhledávám toho a onoho režiséra, herce či herečku. Jasně, tak to dělá řada lidí, přeci jen každý máme své oblíbence.

Tím mojím režijním je právě Francois Truffaut. Zaškatulkován ve francouzské nouvelle vague jako režisér, scénárista, producent, herec a v počátcích též kritik dnes slavného filmového časopisu Cahiér du Cinema.

Dnes je tomu téměř na den přesně rok, kdy jsem shlédl svého prvního Truffauta. Tudíž láska je to mladá, trochu ještě nevyhraněná a bouřlivá, přesto už pevná v základech. :) Shlédl jsem Ukradené polibky (Braisérs voles, 1968), což pro mě znamenalo několik životních změn. Našel jsem filmového hrdinu v postavě Antoine Doinela, oblíbeného herce Jean-Pierre Léauda a do třetice režiséra.

"Sakra", říkám si, "když někdo dokáže servírovat něco tak prostinkého jako život a citové výplachy takovou formou, tak jej nemůžete nemít rád." Navíc polepené bláznivostí, vtipem a upřímností čišící z lásky k vlastnímu povolání.

Truffaut byl hroznej cinefil, milovník filmů, režisér upřednostňující skromnější výpravy, nenákladné produkce a rád pracoval se svými oblíbenci. Navíc obdivoval např. Hitchcocka, se kterým vydal knihu rozhovorů a v neposlední řadě se nechal inspirovat na režisérském poli a na Hitchovu poctu natočil několik filmů. Můj oblíbený snímek Konečně neděle (Vivement dimanche!, 1983) byl bohužel Truffautův poslední počin, ale zároveň obrovskou poctou svému vzoru. Tohle komediální mysteriozno je prostě super a o to víc, že v něm hraje nádherná, šarmantní, jedinečná dáma Fanny Ardant, která se díky Truffautovi stala jednou z nejrespektovanějších francouzských hereček posledních třech dekád. Už úvodní scéna, kdy Fanny kráčí ulicí s malým psíkem je prostě úchvátná. Vůbec se mu nedivím, že s tak nádhernou ženskou spal a pořídil si s ní děcko. Poprvé spolu natáčeli snímek Žena od vedle (La femme d'a coté, 1981), což je pro změnu nejklasičtější rejžova poloha - lidské vztahy. A pokud byste chtěli shlédnout ještě nějakou Hitchovinu, tedy něco v duchu mysteriozního thrilleru, mohu doporučit Sirénu od Mississippi (La Siréne du Mississippi, 1969) či Střílejte na pianistu (Tirez sur le pianiste, 1960).

Vůbec si říkám, že každá ženská by měla koukat na jeho filmy, každej zamilovanej člověk by měl koukat na jeho filmy. Chlap z nich získá alespoň ponaučení.
Jak sám říkal.

"In love, women are professionals, men are amateurs."

A přesně v tomhle duchu dokázal divákovi předávat jedinečné kouzlo okamžiku, kdy si každý uvědomíme, co si sami připustit ani nechceme. To zní trochu kostrbatě, že? Mluvím za sebe, já se v jeho snímcích hrozně vidím. Nadneseně samozřejmě. Film, který mě poznamenal asi nejvíce, je jeho celovečerní prvotina Nikdo mne nemá rád (Les Quatre cents coups, 1959), kde začaly osudy Antoine Doinela a celoživotní přátelství mezi Léaudem a Truffautem. Navíc tihle dva vypadaj jak bráchové, prostě kouzelná dvojka. :)

Francois byl neskutečnej francouzskej štramák, co měl rád ženské. Na plátně jich bylo několik. A díky němu jsem si krom Fanny Ardant oblíbil i herečku, která je nejkrásnější, když je zasmušilá (což umí ještě Faye Dunaway), a to je Jeanne Moreau a taky fantastickou Catharine Deneuve, kterou snad představovat nemusím. Truffaut byl co se týče ženskejch něco jako Bergman. Jeho záliba a neustálé využívání stejných femme fatale ve filmech pomalu hraničí s úchylárnou. Ale proč byste měnili něco, co tak skvěle funguje. Proto se celkem divím, že taková femme fatale jako Jacqueline Bisset si zahrála pouze v Americké noci (La nuit américaine, 1973), což je mimojiné filmová pocta ničemu jinému než je filmové řemeslo samo.


Marjá panno, koukám, že jsem se rozepsal do šílených dálav. Víte, prostě pokud chcete vidět krásnej, upřímnej film, pusťte si Truffauta.

"I have always preferred the reflection of the life to life itself."

A pocta filmovému mágovi závěrem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aleee Aleee | Web | 31. října 2011 v 22:51 | Reagovat

Stydím se, zatím jsem viděla jen Truffautovo Nikdo mne nemá rád. Ach jo, abych zhlédla veškerou světovou klasiku, co chci, potřebovala bych tak rok volna :-D

2 vencisak vencisak | Web | 1. listopadu 2011 v 7:55 | Reagovat

[1]: neboj se, to přijde postupně samo :) za pár let si budeš říkat, sakra já už nemám na co koukat :D

3 Aleee Aleee | Web | 1. listopadu 2011 v 9:44 | Reagovat

[2]: No to snad zase ne, ale ten seznam restů by mohl být kratší. Mě vždycky pobaví naši učitelé, kteří se diví, co jsme ještě neviděli. No jo, ale oni mají dvacet let náskok! :-)

4 vencisak vencisak | Web | 1. listopadu 2011 v 11:54 | Reagovat

[3]: tak nejhorší je na film koukat z donucení, ale když si něco oblíbíš, 20 let stihneš za pár měsíců :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama