Po muzeích a galeriích

11. března 2014 v 22:33 | Venca |  Umění
Když jsem chodil do osmé třídy základní školy, připravil jsem si na hodinu výtvarky referát o Renoirovi. Příliš si z toho nepamatuju, určitě to byl strojový výklad na celou hodinu, ale v hlavě mi utkvělo, jak jsem byl okouzlený Renoirovými obrazy kal, tedy takových těch rostlin s trychtýřovitými květy (správě palice s toulcem, ale dneska si tu botaniku odpustím). Moje maminka z nich měla kytici na svatbě, Renoir je celkem s oblibou kreslil, zátiší s kalama. Měl jsem půjčenou nějakou skvostnou knihu z knihovny a všechno jsem z ní opsal, naučil se nazpaměť a odvykládal svým nebohým spolužákům, kteří měli o impresionismu tušení menší než malé. Zůstal jsem nepochopen, asi jako žena se svatební kyticí z pohřebního kvítí. :)



Tuhle sobotu jsem byl v Hamburku a poprvé v životě jsem jedno z jeho zátiší viděl, tedy zátiší s kalou, a všechny vzpomínky na mé hluboce povrchní setkání s dějinami umění se mi vrátily zpět. Bylo v tom něco mystického, kolem bylo mnoho úchvatnějších, známějších, kvalitnějších děl, ale blbej trychtýřek v kupě dalšího kvítí upoutal mou pozornost na dobré 2 minuty.


Někde jsem četl, že průměrný návštěvník stráví nad jedním obrazem zhruba 7 sekund. Přijde vám to málo? Nepřemýšlel jsem o tom dlouho, abych takový čas odklepl jako reálný. Kdybych měl strávit nad každou patlanicí 2 minuty a dejme tomu, že patlanic je vystavených alespoň 300, strávil bych v muzeu 10 hodin a to je trochu moc. Takovejch 7 sekund je spousta času, aby každej zjistil, jestli je pro něj obraz zajímavý, poutavý a stojí za osobní pozornost. Co je tou pozorností nevím a vlastně mi to je celkem fuk. Třeba já jsem nenasytný člověk, který všechno podstatné musí vidět a vyfotit. Tomu předchází mnoho hodin, týdnů i měsíců zkoumání webových stránek muzeí, občas i literatury, psaní otázek, jestli se může fotit, jestli obraz není někde v zápůjčce (no jel by někdo do muzea v Lidicích, kdyby tam zrovna nebyl Unkle Rudi od Richtera???) atd. Taky nejsem ochotnej stát kilometrové fronty. Mona Lisa je holt Mona Lisa, ale shnít kdesi před Louvrem mi přijde stejně padlé na hlavu, jako všichni ti, kteří se jdou do Louvru podívat pouze a jen na tento obraz.

Občas přemýšlím, proč tolik lidí vlastně do muzeí chodí a co z toho mají. Zhruba před rokem mě nadchla nějaká blogerka, která miluje Fernanda Legéra. Přišlo mi to něco jako když puberťačka miluje Justina Bíbra nebo kamarádka Izabela vzpomíná jak milovala Kelly Family. No a ta blogerka jezdila do muzeí, aby se s obrazama svého milovaného malíře pokaždé vyfotila. Si řeknete, že je padlá na hlavu, ale mně to přišlo kouzelné nejenom proto, že ho mám také rád. Několikrát navštívila Prahu a pokaždé se cvakla s Legérovými Milenci. A tak furt do kolečka. Doufám, že jí to vydrží celej život, protože tohle je časosběrnej materiál podle mého gusta.

Obrazy taky rád fotím, to jste si asi všimli. Chtěl bych mít v této rubrice všechna muzea a galerie, které považuji za úžasné. Pod slovem úžasný si můžete představit galerie obsahující obrazy, které se mi líbí. Galerie, které maj zajímavé výstavy, koncept, prostory, myšlenku a jsou návštěvnicky přívětivé. Návštěvnicky přívětivá je každá galerie, kde se může fotit. Kruh se uzavírá. Vyhlásil jsem muzeím a galeriím svůj interní, nicotný souboj. Nepůjdu nikam, kde se fotit nemůže. Poprvé s velkým sebezapřením a i díky tomu, že mi prostě bylo blbě, jsem nešel na výstavu Mondriana v Bucerius kunstforum. Je to prvotřídní, renomovaná německá galerie, která se specializuje na výstavy "velkých" jmen. Zrovna vystavují 40 Mondriánových děl z největší holandské sbírky v Haagu. Dali tomu název Colours. U Mondriana je fuk, co vystavujete a jak to pojmenujete, bez tak tomu nedáte pořádnou myšlenku. Jeho čáry máry se prostě nedaj interpretovat. Chudáka posmrtně zneužili. Začal s tím Yves Saint Laurent, kterej vyrobil šaty s jeho potiskem. Byl to neskutečný designový boom. Šílenství, které lomcovalo světem. Dneska už si koupíte i conversky s jeho potiskem, viděl jsem i dort. Warhol měl dobrej příklad, jak prodat sama sebe. Ale zpátky. Myslím, že ta výstava je určitě skvělá a časem se o ní dočteme i v našich plátcích jako je Dolce Vita. Ale ještě zpátky. Já mám Mondriana moc rád, krásně se fotí. Když jednomu jeho obrazu dáte prostor, celou bílou stěnu, černé linie utíkají kamsi do ztracena, prodlužují se, plynou do pomyslného nekonečna. Jeho obraz ve správném úhlu má neskutečnou energii, která se ani z fotky neztratí. Mondrian je jedním z králů bílých výstavních kostek, tedy galerií moderního umění. Ale holt autorská práva neumožňují ve výstavním prostoru fotit. Samozřejmě vzpomínky si uchováme v hlavě, ale pro člověka, který chce napsat reportáž, detailně si ex post dílo na fotce prohlédnout, všímat si nuancí, jsou vzpomínky v hlavě málo. A i když máme skvělé servery na prohlížení uměleckých děl jako wikipaintings.org, můžem dojít ke smutnému zjištění, že v Německu nejsou PRÁVA na prohlížení obsahu tohoto webu. Kruh se neuzavírá, ale smyčka se utahuje. Jak píšu, je to můj nicotný boj za má malá práva, která mi umožní Hamburg Kunsthalle, ale ne 300 metrů vzdálené Bucerius kunstforum, které mi umožní Muzeum moderního umění v Olomouci, ale ne Krajská galerie ve Zlíně, byť vystavují téměř totéž se stejným původem.

S výstavama velkých jmen to je oříšek. Většina návštěvníků chce přece vidět konzervy od Warhola, čáry od Mondriana, hranatý ksichty od Picassa a ne nějakýho malůvky Pepika z Horní Dolní, zapomenutého malíře z přelomu XY století, poďobaným studentem kunsthistorie objeveného přelomového sochaře baroka a pod. Menšina, odborná veřejnost, lidé v hloubce věci znalí určitě vezmou za vděk obému. Moc bych si přál, aby výstavy velkých jmen byly alespoň v Praze. Občas se zableskne v Rudolfinu, v Jízdárně, málokdy v Národní galerii. Pokud má ale z jakéhokoli důvodu smysl u nás známé jméno vystavovat, má umělec k naší zemi vztah, proč tomu nejít vstříc? Ok, v dubnu začne v Praze výstava Tiziana, stát či církev vlastní dva jeho prvotřídní obrazy, ale doprovázet PR články komentáři měsíc před výstavou, že se teprve dojednává, co se vlastně bude vystavovat a že se moc neví, kdo nám co bohulibě zapůjčí, je tragikomické, obzvláště když se neví, jestli bude přítomen Apollo a Marsyas z Kroměříže.
Co je vlastně na výstavách zprofanovaných umělců dobrého? Mně se líbí ta vize profilace města. Hlavní město, centrum kultury, středobod, turistický tahák. Něco zcela běžného třeba v Německu. Hledání identity velkoměsta 21. století, kde výstavy mohou být jedním z prostředků, jak do města přilákat lidi. Nemusí tomu tak být, ale pokud už instituce v daném městě takové počínání jakkoli započaly, měly by v něm zdárně a čím dál lépe pokračovat. V rozumné míře za rozumné peníze. Od toho maj ale na prameni sedět správní lidé.

Dovolím si poznámku o Olomouci. Muzeum umění, včetně arcimuzea, v Olomouci považuji za nejlepší u nás. Našlo si svou cestu, specializuje se na Visegrád, středoevropské umění, má směr, ale málo peněz, ale přesto dokáže dělat hodně muziky. Ukázalo to mnohokrát kvalitními výstavami s velkou návštěvností. Měli jsme tu Vasarelyho, Abakanowicz, Jetelovou a nyní třeba gotické madonny na lvu, které jsem ještě neviděl, ale v každém německém muzeu koukám, jestli nějakou neuvidím. PR je postavené na objevení jedné sochy, která se vrátí Polsku, a na zápůjčce z Louvre. Nikoli možná bude, ale je tu socha z Louvre, pojďte se na ní podívat. Mám z toho radost. Za tu všechnu parádu zaplatíte 50 Kč, nafotíte si, co chcete, koupíte krásnej, levnej katalog a spokojeně odcházíte s dobrým pocitem. Muzeum na tom všem samozřejmě prodělává, ale to nevadí, je to státem dotovaná organizace. Kultura bude žít, dokud jí stát bude podporovat, stejně jako třeba ochranu přírody. Že se peněz nedostává je věc jiná. Snad aby se Brňák neurazil, ano, výstavu Lehmbruckových soch jsem taky zaregistroval.

Vlastně nevím, jestli tento článek má nějakou pointu. Dal jsem si při psaní dva lahváče a jsem moc spokojenej, protože mě psaní osobního článku po dlouhé době velmi bavilo. Umění je fajn zábava. Někdo se odreagovává kreslením stopadesátétřetí kobyly s hříbětem, někdo rád chodí do galerií, někdo rád teorii a někomu to je fuk. Komu to fuk není, může mi napsat, jakej je jeho oblíbenej obraz či malíř či jaký má vztah k umění. Mě tyhle banální otázky vždycky zajímaly. :)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Katrin Katrin | Web | 12. března 2014 v 9:25 | Reagovat

Začla jsem chodit do galerie ve Zlíně až co se přestěhovala do nového, ale spíš proto, že sama zkouším malovat. Potvrdilo se mi, že vzdálenost od obrazu má vliv na to, jak ho vnímáme, takže mně 7 sekund opravdu nestačí :D
Nicméně jedna taková výstava "pepíků z horní dolní" mě překvapila několika malůvkama mojí rodné zapadlé vísky. A vidět náš malý zapadákov viset v galerii na stěně je prostě zážitek.

2 Miloš Miloš | Web | 12. března 2014 v 11:25 | Reagovat

Galerie a muzea také pilně navštěvuji a rád něco vyfotím, je-li to možné.
Pár příkladů, kde to jde a kde ne:
NY: Metropolitní muzeum - ano, MoMA - ano, Guggenheim - ne.
Paříž: Louvre - ano, d'Orsay - ano, Rodinovo muzeum - ano.
Londýn: NG - ne, Tate Gallery - ne, Britské muzeum - ano
Amsterdam - Rijskmuseum - ne, van Goghovo muzeum - ne
Řím (Vatikán): Vatikánská muzea - ano, Sixtinská kaple - ne
Florencie: Uffizi - vyfotil jsem (velmi nekvalitně) oba Botticeliho nejslavnější obrazy, ale už nevím, zda to bylo vůbec povolené.
Milán: Ambrosiana - ne, Brera - ne, freska Poslední večeře - ne
Benátky: Accademia - ne, Guggenheim - ano
Vídeň: Albertina - ne, Kunsthistorisches Museum - (myslím, že) ne, Academie - ne.
Nice: Chagallovo muzeum - ano, Matissovo - ne
Berlín: Gemäldegalerie - ano
Krakow: Czartoryskich - ne
Kodaň, Stockholm - ano
Káhira: Egyptské muzeum - ano
Athény: Archeologické muzeum - ano
...

Celkově jsem z toho zcela zmaten, proč se to tak liší.

Na výstavy je asi nejlepší Vídeň, ale snaží se i v Budapešti, v r. 2007 pořádali světovou výstavu van Gogha, loni Cézanna.

Výstavu Tiziana u nás si umím představit jen se zápůjčkami ze světa, s dvěma obrazy z Kroměříže a Prahy by to nevytrhli. Na to však asi nikdo větší obnos neuvolní.

3 Lapis Lapis | Web | 12. března 2014 v 12:15 | Reagovat

Umění je můj život, protože jsem tak trochu historický fanatik a nic nepodá lepší doklad dané doby, než právě umění. Především obdivuji umění antického Řecka, jehož mistrnost bylo lidstvo schopno dohnat až v období baroka, a také překonat (Bernini). Osobně umění druhé poloviny 20. století považuji za úpadkové, i když se samozřejmě najdou výjimky. Pitomý funkcionalismus umění zabíjí. Zmiňoval jsi Renoirovy kaly, což mě docela překvapilo, vzhledem k tomu, že je znám spíš jako figurativní malíř. Osobně z daného období obdivuji Degase, protože se bouří proti impresionistickým tendencím, přichází s rovnou linkou a novými kompozicemi, ke kterým mu vlastně pomáhá kamera Obskura, ale stejně. Ovšem mojí favoritkou je Bethie Morisotová, konkrétně její akvarel "Žena na balkóně". Není moc známá a to je mi líto, protože se mi strašně líbí její vzdušná linka. A obrazy, které na mě udělaly největší dojem? Nepochybně romantického malíře Caspara Friedricha a jeho mystické mlžné krajiny. Jeho "Opatství v Oakwoodu" trošku vypadá jak výjev z filmů Burtona - právě onou tajemnou atmosférou. Pěkný článek :)

4 Miloš Miloš | Web | 12. března 2014 v 20:46 | Reagovat

[3]: K Renoirovi jsem se úplně zapomněl vyjádřit. Mně se líbí, a to velice. Nejradši mám jeho obraz Snídaně veslařů, ten patří mezi mé vůbec nejoblíbenější obrazy.
Degase už tolik neprožívám, série obrazů baletek při pohledu zblízka nijak úžasně nevypadá, jeho plastiky také ne.
Berthe Morisotová asi není tolik známá, protože nemá svůj vlastní osobitý styl, její obrazy jsou snadno zaměnitelné s Manetem.

5 Beáta Beáta | E-mail | Web | 13. března 2014 v 19:39 | Reagovat

Nějak se mi dnes nechce podotýkat nic k tématu.. Nic o Renoirovi, ani o mé úchylce zamilovat se do určitého obrazu/fotografie/artefaktu a civět na něj třeba 5 minut.. Chci jen napsat: ráda Tě čtu, díky.

6 Teeda Teeda | Web | 15. března 2014 v 22:43 | Reagovat

Celou dobu, co jsem četla, jsem měla pocit, že je to osobnější než jindy. Míň odborný, víc ty. A když dočtu až na konec, tak tam najdu poznámku o dvou lahváčích? Člověče, pij více. :)
Mimochodem, chtěla bych se vyjádřit k tolika věcem a prima myšlenkám v článku, že na to ani nemám nervy. Psala bych to sto let. .) Tak jen dodám, že mi bylo líto, toho malého nepochopeného génia v osmé třídě. Napsal si to moc mile. :)

7 vencisak vencisak | Web | 17. března 2014 v 19:23 | Reagovat

[1]: To je správné. Tedy navštěvování přestěhované zlínské galerie. Byl jsem ve staré i v nové a musím říct, že odvedli kus skvělé práce. Baťův institut je inspirativní prostor a oceňuji, že sis v něm našla to své.

[2]: Miloši díky za přehled. Ty vždycky přijdeš s něčím vyčerpávajícím, v dobrém slova smyslu. Jednou tenhle seznam dáme dohromady. :) Ostatně, připravuji pro tebe jeden speciální článek, možná mi potrvá ještě pár let, možná se hecnu a už jej brzy zveřejním. Tak se nech překvapit.

[3]: Díky za komentář. Po dlouhé době jsem si přišel, že sedím v hospodě u piva a rozebírám, co jsem se naučil na přednášce. Vždycky z toho vzniknou krásné teorie o malířích.

[5]: No tak to se sluší také poděkovat. Netušil jsem, že mě, krom mé drahé polovičky, někdo rád čte. :)

[6]: Nee, Terko... tohle bylo až až. :) Malej jsem byl, génius nikoli, jen jsem se vždycky rád přes míru snažil. Za kreslení mě nikdo nepochválil, za kecání jsem aspoň dostal jedničku. :D

8 vencisak vencisak | Web | 17. března 2014 v 19:47 | Reagovat

[2]: Jinak liší se to z mnoha důvodů, kterým vlastně návštěvník nemůže rozumět pokud v daném sektoru nepracuje. Tudíž mu rovněž nerozumím. Např. řada německých muzeí je sdružena pod jednou agenturou, která zajišťuje digitalizaci sbírek, reklamu a pod. Má tak ošéfovaná autorská práva, které prodává. Běžný recenzent si tak zřejmě koupí sadu fotek, které může kdesi použít, na výstavu vlastně ani nemusí, šetří prachy za cestu a nevím, co ještě. Řada recenzní na internetu i v časopisech prostě vykrádá tiskové zprávy a jakési komentáře z tiskovek, katalogy. Dílo se tedy reprodukovat nesmí jinak než skrze oficiální, kontrolovatelné cesty.

Druhá věc je, že řada galerií, která nemá permanentní kolekce a je pouze prostorem pro krátkodobé výstavy založené na zápůjčkách je zřejmě svázána  požadavky institucí a lidí, kterým díla patří. Je tedy pouze "nájemcem" děl a nemůže si dovolit z podstaty věci povolit focení třetím osobám.

Další věcí je samolibost a dojem exkluzivity, který je vměstnán do potřeby šikany návštěvníka. Když dílo bude viset na internetu, na sociálních sítích, nevím, kde ještě, nikdo přece nebude mít potřebu vidět obraz ve skutečnosti. Obraz se díky fotografií stává fádní a okoukaný. Jiné galerie naopak volí opačný pól, že čím víc lidí ví, kde obraz visí, tím víc se jich na něj půjde ve skutečnosti podívat.

Dalších příkladů by se jistě našlo spousty. Mně třeba přijde trapné, když jdu do Reina Sofia v Madridu, kde můžu fotit cokoli, ale v místnosti, kde je Guernica se na obraz téměř nesmím podívat. Chápu, že všichni si ho chtěj cvaknout, málokdo si hlídá blesk, ale ta nabubřelost, že kvůli obrazu si zahrajeme velké velké divadlo, je prostě směšná.

Galerie a muzea mnohdy postrádají smysl, neplní svou funkci a jen hrají šílené divadlo. Je to škoda, i proto se snažím psát tuto rubriku a ukázat ostatním, kde je návštěvník na správném místě.

9 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 19. března 2014 v 21:54 | Reagovat

Pro naše klienty je návštěvnicky přívětivá každá galerie, kde se může fotit a kde je vidět alespoň jedna obnažená bradavka.

10 vencisak vencisak | Web | 19. března 2014 v 22:22 | Reagovat

[9]: Tak to je skvělé, bradavky jsou v každé galerii. :)

11 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 19. března 2014 v 22:24 | Reagovat

[10]: Ty, co mají paní průvodkyně se nepočítají :) Protože se většinou neobnažují :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama