Ze sbírek Kunsthalle v Hamburku

1. února 2015 v 19:45 | Venca |  Umění
Chudák lachtan Gaston, škoda, že se při povodních nedoplavil Labem až do Hamburku. Lachtan skončil nedaleko Magdeburku, ještě několik set kilometrů od umělecké pokladnice severního Německa. Osobně jsem to raději vzal po souši intercity expressem.



Hamburk je totiž boží! Město na vodě, spousta lidí, trendy architektura, čtvrť s červenými lampičkami St. Pauli a mnoho umění vtěsnaného do několika galerií. Na to nejlepší (moderní) malované uměníčko se ale chodí především do dvou - Bucerius kunstforum a Hamburger kunsthalle. V prvním se nemůže fotit, za to v druhém se můžete ucvakat k smrti. Kunsthalle byla jedním z mých německých snů, maj totiž všechno, nač si lačný milovník umění mého typu může vzpomenout. Na světě není sbírkami úchvatnějšího severněji položeného muzea umění. :) Možná troufalé tvrzení, ale níže se vás o tom pokusím přesvědčit.

Pro dnešní článek jsem si vybral hamburské muzeum umění záměrně. Bude se totiž v průběhu února zavírat na generální rekonstrukci staré budovy. Sbírky budou omezeně přístupné, takže bacha na to. Bacha rovněž v Basileji, kde bude situace podobná.

Z osobních vzpomínek, již téměř rok starých, mi utkvělo, že jsem v Kunsthalle téměř zdechnul. Strávil jsem v něm několik hodin bez vody, blouznil ze vší té krásy, nafotil několik set fotografií a nemohl jsem pochopit, kolik soukromí si můžete dopřát. V mega prostoru galerie se lidi naprosto ztratí a vy máte čas si jednotlivá díla vychutnávat o samotě, dělat si selfíčka, juchat, křepět a tak podobně. Když jsem návštěvu ukončil, rozbolela mě totálně hlava a já si přál, ať už nikdy žádnou galerii nenavštívím. Naštěstí mě to přešlo. Heh.

No zpátky k umění. Kunsthalle je galerií průřezovou. Začíná starým uměním, gotickými mistry, německou renesancí, pokračuje skrze holandské mistry k akademické malbě, impresionismu a umění 20. století se zvláštním důrazem na německý expresionismus!!!! To bych zdůraznil, protože prostory s obrazy německých expresionistů skupiny Die Brücke jsou fenomenální. Ale ve skrze tu najdete všechny podstatné styly evropské moderní malby první poloviny 20. století. Umění druhé poloviny 20. století a současnému umění je určena samostatná, ale se starou budovou propojená, nová budova klasického "whitespace/white cube" střihu z roku 1997. Mně se prostor příliš nezamlouval, ale na to, že je to devadesátková stavba, tak si myslím, že patří k tomu zajímavějšímu, co postmoderna dokázala vystavování uměleckých sbírek nabídnout.

Pokud bych měl zmínit highlighty galerie, byl bych na vážkách. Česku jsou blízko třeba Lehmbruckovy expresionistické sochy známé z brněnské vily Tugendhat, ale zde je jim věnována celá místnost, romantizující obrazy Caspara Davida Friedricha (např. Dobrodruch nad mořskou pěnou), slavný obraz Tři ženy v kostele od Wilhelma Leibla. Najdete zde velkoformátové impresionisty, nechybí Monetovo plátno mostu Waterloo, spousty Cranachů a Dürerů, nechybí Picasso, Rousseau, Legér, Braque, gotické oltáře mistra Bertrama, plátna Gerharda Richtera, sochy Brancusiho, Munchova Madonna, reprezentativní kolekce Blaue Reiter, die Brücke a umělců Bauhausu a já nevím, co ještě v tomto guláši zmínit.

V každém případě, pokud se do Hamburku chystáte, tento umělecký chrám rozhodně doporučuji zařadit do turistického plánu. Za tři stovky mnoho hodin epických zážitků s uměním.

Pro větší rozlišení otevřte fotky v novém okně.

Hlavní vstup do staré budovy.

Mistr Bertram - Altaraufsatz und Retabel des ehemaligen Hochaltars der Petrikirche in Hamburg (1379/83)
Hned v první místnosti člověk hledí s otevřenou pusou. Dvě rozměrné části tzv. Grabowského oltáře si v Kunsthalle zasloužily samostatnou místnost. Asi nejslavnější dílo Mistra Bertrama z Mindenu se původně nacházelo v kostele sv. Petra v Hamburku. Ale protože v té době nebylo dostatečně trendy, bylo převezeno do města Grabow. Odtud získalo své jméno. Fascinující je, že dílo je Mistrem Bertamem podepsané a řadí se tak k prvním dílům v Německu, kterým můžeme přiznat umělcovo autorství.Drobnou paralelu lze spatřovat v českých zemích s obrazy Mistra Theodorika na Karlštejně.

Rembrandt van Rijn - Simeon and Anna in the temple (1627, detail)
Rembrandtův oblíbený biblický námět starce Simeona a prorokyně Anny s malým Ježíškem. Umělec tento námět rozpracoval v několika fascinujících obrazech a kresbách. Od širokozáběrových pláten známých z Maurithuis v Haagu po detailní obraz v Národním muzeu ve Stockholmu.

Edouard Manet - Nana (1877)
Do mé fantastické série fotek Manetových obrazů přibyl v roce, kdy se Manetův obraz Jaro z roku 1881 zařadil mezi 50 nejdráže vydražených děl, významný kousek Nana. Krom Olympie, Snídaně v trávě a několika dalších, už nic lepšího vidět ani nelze. .) Nana - mladá, kyprá, vnadná dáma v nezcela kompletním oblečku, pudrující si nosánek v pokojíčku připomínající budoár, svým pohledem přivolává elegantně oblečeného pána v pravé části obrazu. Nana - oblíbené jméno ve Francii druhé poloviny 19. století často patřilo lehkých ženám - kurtizánám, tedy prostitutkám pro vyšší vrstvu. Jak Manet mezi svými přáteli impresionisty říkával, "mým bojištěm je Salon", tedy oficiální výstava pořádaná pařížskou Akademií a tak jako obvykle své nové dílo zaslal k vystavení na oficiálním Salonu. Opět, jako v řadě jiný pokusů, byl tento nemravný, nevkusný obraz zamítnut. Nicméně se jej zastal i další přítel Emilé Zola, který tři roky na to vydal svůj neméně slavný, stejnojmenný román. Dnes tento olejíček působí stejně nevinně jako pudřenka v rukou kyproučké dámy v živůtku bez rukávů, ale lze v něm spatřovat i dějinný odkaz k těžkým začátkům moderního umění.

Henri Toulouse-Lautrec - Portrait study of a woman's side face (1890)
V loňském roce slavil malý, chlípný Henri 150 let od svého narození. V Budapešti jsem navštívil jeho velkou retrospektivní výstavu grafik a plakátů, v Hamburgu měl komparativní výstavu s Daumierem. Tuto pastelovou studii mají ve stálé sbírce muzea a tak ji nemohu neukázat, když už měl to výročí, že. .)

Edvard Munch - Madonna (1895)
Munch zdaleka není jen Výkřik. Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, jak zásadním umělcem ve vývoji malby ve 20. století Munch byl. Hloubka, emoce, barva, exprese a mnohem víc, to je Munchovo dílo. Hned po Výkřiku na mysl přichází jeho cyklus Láska, složený z pěti námětů. Jedním z nich je Madonna - nahá dívka se smyslným výrazem a tělesnou rozšafností evokující kult silné ženy, možná femme fatale, možná ženy vamp, které muži podléhají, ale zároveň názvem a mnohočetnou symbolikou upomíná ke zbožnému kultu Panny Marie. Munch rozpracoval Madonnu do 5 olejů a jedné grafiky, kterou najdete momentálně v Ohara muzeu v Japonsku (mj. je to nejdražší grafický list dodnes vydražený). Dva obrazy visí v muzeích v Oslu, z nichž jeden byl v roce 2004 slavně odcizen a s pompou o dva roky později navrácen. Třetí visí v Hamburku, čtvrtý a pátý jsou v soukromém vlastnictví.

Prostory II

Claude Monet - Waterloo bridge (1902, detail)
Trochu obloukem se vrátím zpátky k impresionistům. Na sklonku roku jsem si užíval krásnou Monetovu výstavu ve vídeňském Belvederu. Byla víceméně průřezová a ukázala umělce jako člověka hledající v první řadě světlo. Světlo měnící se během dne, během týdnů, měsíců, let, vlivem počasí. Monet jej začal hledat již ve své rané exteriérové tvorbě, ale až později vytvořil několik sérií (katedrála Rouen, kupky sena a pohledy na Temži), ve kterých detailně rozpracoval měnící se světlo během dní. Jednotlivé obrazy, kterých jsou často desítky, na první pohled nemusí dávat smysl, ale poskládané k sobě otevírají úchvatný pohled do malířovy schopnosti percepce okamžiku. Své hledání završil šílenými plátny lekníků, leknínového jezírka na své epické zahradě a mraků v jezírku se zrcadlících. Jen pro zajímavost jeden z mostů Waterloo byl v Christie's v roce 2007 vydražen za 35 miliónů dolarů.

Constantin Brancusi - The Kiss (1907)
Neméně fascinující umělecký svět počátku 20. století nám ukazuje rumunsko-francouzský sochař Brancusi. Člen vybrané pařížské avantgardní smetánky, kterou tvořil Matisse, Rousseau, Picasso, Giacometti ad., se vžil do role chudého pocestného z Balkánu v bílé haleně, dřevákách a s plnovousem. Opustil zavedené konvence sochařství vtisknuté Rodinem a jal se tesat sochy bez příprav, hned, v okamžiku, do dřeva a kamene. Nezáleží přece na tom, jak dílo vzniká, ale na výsledku samotném. K jeho nejslavnějšímu dílu - Polibku - se dostal opět skrze Rodina. Ten vytvořil Polibek - sochu dvou propletených líbajících se milenců z jednoho kusu mramoru. Brancusi užil stejný motiv, ale použil k tomu mnohem jednodušší trik. Prostě vzal kus šutru a do něj vysochal líbající se pár jako jeden celek, jako bustu. Nijak materiál nezušlechťoval, naopak strukturu šutru využil ke zvýraznění námětu. Námět je geniálně jednoduchý, primitivistický, inspirovaný starověkými kulturami. Materiál je podřadný a sochař není dílu nadřazený, naopak je poctivým řemeslníkem. Terno bylo na světě a sochařství získalo moderní tvář. Brancusi stvořil šutříků Polibků několik, menších, větších, hranatějších. Polibek se stal ikonou, pekelně drahou ikonou. Letos se jeden z Polibků ze 20. let 20. století vydražil opět v Christie's za 8,5 miliónů dolarů.

Wilhelm Lehmbruck - prostory III
Když ještě zůstanu u sochařství, nemohu nezmínit fantastickou kolekci expresionistického německého sochaře Wilhelma Lehmbrucka. Ten sice nedosahuje takového světového věhlasu jako Brancusi, ale ve středoevropském měřítku představuje jedinečného umělce, jehož zobrazování žen, ženské postavy a nahoty s neuvěřitelnou citlivostí až melancholií, nemá obdoby. Lehmbruck, který trpěl sžíravými depresemi, silně ovlivněný 1. světovou válkou, během níž stvořil svá nejlepší díla, spáchal v necelých 40 letech sebevraždu. Jeho díla si oblíbil např. Mies van der Rohe, který je později citlivě komponoval do svých neméně věhlasných interiérů.

Ferdinand Holder - Blick ins Unendliche II (1903/04)
Zrovna máme v Olomouci mega kýčařskou výstavu symbolismu a v průběhu několika měsíců přijde na řadu výstava antropozofická. Jedním z nejzajímavějších umělců, kterého jsem v Hamburku objevil byl švýcarský malíř Ferdinand Holder, který se někdy mezi tím výše zmíněným pohyboval. Symetrie a rytmizované linie, to byl základ jeho vlastního stylu - paralelismu, ovlivněného jak symbolistickou rovinou, tak secesí.

Prostory IV

Ernst Ludwig Kirchner - Selbstbildnis mit Modell (1910/1926)
I kdyby v Hamburku neměli nic jiného na skladě, stejně bych byl spokojen. Ale oni krom tohoto Kirchnera mají dalších 10 Kirchnerů a dalších několik desítek obrazů skupiny die Brücke. Jenže to bych tenhle článek nikdy nedopsal. Vybral jsem tedy jeho Autoportrét s modelkou jako ikonu celé famózní kolekce.

Buřičská a dekadentí banda umělců z die Brücke měla vždy blízko k primitivnímu umění, fauvismu, ale jala se to světu říkat po svém volno láskařském, nahatém, expresivním stylu. Kirchnerův Autoportét je umělcovým vším, co mu vyzrálé mládí dovolilo. Šílené barvy trhající rám obrazu a v horizontálních liniích utíkající do světa, pyžamo sotva kryjící nahé tělo, bohémská dýmka, připravená paleta a štětec, falický symbol určený k akci. V pozadí polonahá nebo polooblečená modelka submisivně, pasivně dřepící na sofa a jednou rukou jako Venus pudica zakrývající si vše, co má být malíři ze stydlivosti skryto. Umělec je jasně nad věcí a tak tomu bude ještě několik let, než jej dostihnou temné osudy války a nemocí.

Paul Klee - Revolution des Viaductes (1937)
V minulých týdnech jsem se rozněžnil na jednou z koláží Jiřího Koláře, které jsou zrovna k připomínce 100 let od Kolářova narození vystavené v Muzeu Kampa. Kolář měl asi katalog z Hamburku a do jedné z prací zakomponoval roztrhaného Kleea i výše ukázaného Kirchnera. Nejvíc mě samozřejmě bavilo, že jsem díla obou svých milovaných umělců poznal. :) A víc toho nenapíšu, protože jsem po těch hodinách nad článkem strašně utahanej.

Prostory V - nová budova současného umění

Gerhard Richter - 192 Farben (1966)
Nakonec jsem si nechal Gerharda. Z celé kolekce poválečného umění jsem si vyfotil jen tento obraz. Ne, že by tam nic jiného zajímavého neměli, ale spíše už jsem toho měl dost a to tohle byl můj první pixelkový Gerhard. :) Zatímco pixely dnes hýbou světem, Richter s nima pracoval při svých studiích barev již v 60. letech. Pomocí generátoru náhodných čísel různě uspořádával barvy a jejich odstíny. Práci přivedl k mamutímu rastru 4096 barev v roce 1974, později šly pixely do pozadí, Richter se začal věnovat abstrakcím. Až zakázka pro chrámová okna v Kolíně nad Rýnem v roce 2006 naplno odhalila sílu barevného rasteru. 11500 různě barevných vitrážových sklíček oživilo chrámový prostor. Yeahaa!
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Eluany Eluany | E-mail | Web | 1. února 2015 v 20:30 | Reagovat

Ďakujem ti za článok. :)

2 vencisak vencisak | Web | 2. února 2015 v 22:59 | Reagovat

[1]: Tak tedy rádo se stalo. :)

3 Miloš Miloš | Web | 4. února 2015 v 20:43 | Reagovat

Opravdu skvělý článek.
Takové galerie, kde je vše od starých mistru až po 20. století, mám nejradši.
Moc pěkné je, jak obrazy popisuješ v kontextu tvorby autorů i uměleckých směrů.
A taky výborně fotografuješ. Mně to vůbec nejde fotky mají plno odlesků, když si stoupnu bokem, rámy jsou zkosené a téměř nic se nedá vybrat.

Zaujalo mě i to, že jsi do Hamburku jel vlakem. Kolik to tak mohlo stát. Byl jsem vlakem v Berlíně a zdálo se mně, že nízkonákladovým letadlem by to nebylo o moc dražší.
Jinak o víkendu také jedu na výstavu - do Budapešti, kde hlavním objektem je Rembrandt.

4 vencisak vencisak | Web | 4. února 2015 v 22:21 | Reagovat

[3]: Díky Miloši, taky mě to stojí spousty času a přemáhání. .) Ale furt mě takové psaní a focení baví! Aspoň, že si to někdo přečte.

Ty, cenu si přesně nepamatuji, měl jsem v té době Deutsche bahn card, něco jako in-karta s 25 % slevou + sleva, že si jízdenku koupíš včas. Mohlo to vyjít tak kolem 40 euro zpáteční v rámci Německa. Ale pokud bys do Německa jel, doporučuju  si koupit jízdenku s DB, je to levnější jak z ČD, i když jedeš od nás.

5 Miloš Miloš | Web | 5. února 2015 v 21:55 | Reagovat

[4]: Informace o ceně mě dost překvapuje. Kdysi jsem byl několik dní v Dortmundu a jel na jeden den do Kölnu, a musel si tak kupovat jízdenku DB, a přestože je to jen asi 80 km, stála také asi 40 EUR. Přišlo mně, že německé dráhy jsou proti našim několikanásobně dražší.

6 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 5. února 2015 v 22:15 | Reagovat

Z Hamburku znám jenom hamburskou kýtu a to jen díky školní jídelně a z obrazů jsem neznala žádný, přiznávám. Takže děkuju za rozšíření obzorů :) Čtivé, čas i přemáhání se podle mě vyplatil ;)

[3]: No neříkej, koukej přivézt klobásku!

7 Egoped Egoped | E-mail | Web | 6. února 2015 v 9:44 | Reagovat

Klobouk dolů. Umím si představit, že ty tři hodiny nad článkem musely stát dost sil. Ale jak říká Bloud, vyplatilo se a já říkám díky! :)

Vlastně to bude takový opakovací komentář, protože jsem chtěl říct i to, co psal Miloš - o tvých fotkách a jejich vysoké kvalitě, stejně jako ty texty ke každému obrazu a nejen k nim. Snad pokaždé, když sem zavítám, tak mám chuť se rozjet do toho kterého města/muzea/čehokoliv a vidět to stejně jako autor svýma očima :)

*tlesk tlesk*

8 userka userka | E-mail | Web | 6. února 2015 v 21:36 | Reagovat

Monetovy lekníny jsem si šla najít na síti, jak jsi mě nalákal. Vlastně jsem ze zvědavosti hledala i další díla, takže mi tenhle článek zabral asi dvacet minut. Díky za kvalitně strávený čas ;)
Zmínka o Kolářovi mě potěšila. Poznala jsem ho před pár dny na něčím blogu, ale nemůžu si ani za nic vzpomenout, kde to bylo. Jsem ostuda.

9 vencisak vencisak | Web | 7. února 2015 v 21:11 | Reagovat

[7]: Díky oběma.

Bloude tak si zajdi do Lokálu Hamburk v Karlíně, třebas tam budou mít tu kýtu .)

Moc focení neprožívám, když člověk vidí, jak to zvládnou profesionální fotografové k focení obrazů určení, tak tohle je jen cvakání pro archivu.

[8]: Joo, hledání obrazů je vždycky kvalitně a příjemně strávený čas. :)

10 vencisak vencisak | Web | 7. února 2015 v 21:17 | Reagovat

[5]: Záleží na situaci, když jízdenku koupíš max. tři dny předem a máš ji fixovanou na konkrétní spoje, tak je mnohem levnější, než jízdenka kupovaná  beze slev a v den cesty.

Navíc v tvém případě šel určitě využít jednodenní landesticket za 22 euro (+ 4 eura každá osoba), takže pokud byste jeli ve dvou, lístek bys měl za 13 euro na osobu zpáteční, síce bez IC a ICE, ale to se dá. :)

11 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 7. února 2015 v 22:47 | Reagovat

[9]: Musela jsem si to vygooglit, páč znám jenom Lokál v Dlouhé (mimochodem druhá nejlepší svíčková v Praze!)

...a zjistila jsem, že tam mají v sobotu zabijačkovou akci Sněz co zmůžeš! Máš mě na svědomí...

12 vencisak vencisak | Web | 9. února 2015 v 18:13 | Reagovat

[11]: Super. .) Dej si i za mě!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama