Colours of Ostrava 2015

21. července 2015 v 8:17 | Venca |  Hudba
Rok se s rokem sešel a Dolní oblast Vítkovice přivítala již 14. ročník multižánrového kulturního festivalu Colours of Ostrava. Po každém ročníku si říkám, že příští rok nepojedu a každý následující rok jet musím. Programově se totiž Colours dokáží vždycky dostat o kus dál, ale program není to jediné, co člověka do slova nutí jet zas a znovu. Samotný areál Dolní oblasti totiž žije, dospívá a rozvíjí se ve fenomén, který nemá obdoby. Pryč jsou časy open airů na letištích, kdo by do něčeho tak fádního jezdil, když může navštívit fascinující industriální areál, který pod taktovkou architekta Pleskota zažívá druhou renesanci. Letos přibylo několik vytříbeně rekonstruovaných budov, dovolím si je označit souhrně podle jedné z nich - Starých koupelen. Citlivá konzervace starých udělátek, kotlů a jiných průmyslových věciček se tu skvostně kloubí s luxsférovými přístavbami, prosvětlenými přednáškovými sály, temnými pódii a úchvatnými výhledy z teras třeba na novou rytmizovanou přístavbu Vysokých pecí. Zcela přirozeně se tato část areálu stala oázu klidu, pohody, debat s přáteli, ale i místem pro řádnou pitku v tom hektickém čtyřdenním kolotoči o 43 tisících lidských hlav.



Návštěvník si může být téměř jistý, že každý rok uvidí v areálu něco nového, doposud neokoukaného a byť areál ztrácí na své rozpadlé surovosti a nabývá spíše harmonického splynutí starého s novým, stále je tím nejzajímavějším místem pro kulturní festival u nás. Nelze neocenit ani snahu pořadatelů nabídnout návštěvníkovi vychytanější servis, více míst k sezení, více toitoi budek :), pestrou nabídku jídla, pití, doprovodných programů pro děti, snad i matky, více pohody a zázemí pro hendikepované a tak má jediná výtka směřuje k baristce v přízemí Gongu, která mi naservírovala takovou břečku, jež zovala "kapučínem", že už jsem si u toho baru za celou dobu nic neobjednal a na kávu chodil jedině k paní v diskuzním fóru Reflexu. :)


Snad bych mohl vzývat i hudební stránku festivalu. V první řadě pro to, že organizátoři přivezli řadu hudebníků z mých tipů v loňském reportu, jde vidět, že poslechový vkus mají celkem solidní. Nicméně rozvržený line-up se mi zdál poněkud nešťastný a na místě se ukázalo, že opravdovým vrcholem byl páteční den a zbytek mohl klidně utéct a člověka by mrzelo jen opravdu málo vystoupení zejména v Gongu a na Electronic stage.

Obrovskou hudební porci, kterou festival nabízí, jsem si v zásadě rozdělil do tří balíků:
Absolutní teoretická a hudební příprava, vše naposloucháno, vše načteno a teď jen vidět na živo (Björk, St. Vincent, Rodrigo y Gabriela).

Oblíbení hudebníci a skvělá poslední alba loňského či letošního roku (Caribou, José González, Avishai Cohen).

Nechme se překvapit nebo se někde omylem nachomítnout (zbytek).

ČTVRTEK
Björk (ISL, experimentální elektronika, 75 %) - Není nad to celý festival zahájit Björk! Z řady důvodů, mediální masáž, výkřiky českých hvězdiček, jak jí poslouchají od dětství, pověst velké umělkyně, pověst skvělé hudebnice a poměrně nudný, fádní až bezpohlavní přístup české hudební kritiky a téměř nulové reakce na její vystoupení na slovenské Pohodě o týden dříve. Přidáme-li více než dvacet let její hudební kariéry, deset let života s věhlasným Matthew Barneym, "vrchol umělecké kariéry" s letošní RETROSPEKTIVNÍ výstavou v MoMA, poslední desku Vulnicura a její pokusy býti v první řadě konceptuální, může z toho být opravdu zajímavý hodinový zážitek. A tak přijela Björk v doprovodu mistra zvuku Arcy a s bohatým symfonickým orchestrem, zahalena v oblečku od Alexandra Wanga a v poměrně vlídném setlistu složeném ze skladeb z desek Vulnicura, Biophilia, Medúlla, Homogenic, Post a Volta. Björk zpívala a v málokteré skladbě její hlas nepůsobil monotónně. Vlastně nebýt jejich typických sykavek, protáhlých a křepčivých tónů, vyšla by z toho dost špatně. Nejvíce mne zklamala hned první skladba Stonemilker z posledního alba, která je tou nejsilnější na Vulnicuře. Zcela rozložená do obrovského prostoru, s nepříliš jistým hlasem a zapadlým smyčcovým doprovodem. Dobře nepůsobily ani staré známé skladby jako Bachelorette, Possibly Maybe a Army of Me. Naopak výtečná hlasem i aranžmá byla skladbě Wanderlust, Hyperballad a Lionsong. Z biologické podstaty věci jsem musel být nadšený ze všech slow motion videí kladení vajíček motýlů, záběry na vosy, slimáky či členovce. A tak do ČR potřetí přijela Björk, vystoupila před ostravským publikem, se setlistem a show někde na půl cesty k dokonalosti, ale rozhodně ne k festivalovému vystoupení, které obecenstvo mohlo přijmout buď za pouťovou atrakci nebo za skvělý a hluboký umělecký zážitek. Nebylo dotažené a já nabyl dojmu, že tato velká umělkyně je skutečně velká jen v nahrávacích studiích a někde za zavřenými introvertními dveřmi. Z koncertu jsem si odnesl především odškrtnutou položku SPLNĚNO.

Clark (GB, idm, 65 %) - Příliš potěšení mi nepřinesla ani hvězda labelu WARP se svým příliš plochým no spíše nenápaditým glitchovým setem. Asi jsem měl příliš velkou chuť pařit a ne jen tak podupávat a kývat hlavou.

Caribou (CAN, experimentální elektronika, 85 %) - Mým pátečním vrcholem se stal kanadský hudebník Caribou. Jeho loňská vynikající deska Our love dávala tušit, že je na co se těšit i živém provedení, jen se nemohu ubránit tomu, že všichni tihle DJs se mnohem více hodí a že jim mnohem více sluší uzavřené prostory a komornější scény, než otevřená prostranství.

PÁTEK
Mucha (CZ, femipunk, 60 %) - Abych svým kamarádům ukázal svou dobrosrdečnou stránku, začal jsem páteční program s nimi na vystoupení rebelky, kterou hrajou na Vltavě, Muchy. Její fekální zpovědi v druhém albu převedené do rockovější podoby tak mohla šířit před naplněnou scénou věnovanou českým umělcům. A předvedla svůj standardní výkon, který už snad překvapí jen neznalé. Textová stránka věci založená na fuckování a zesměšňování všeho a všech očividně táhne a tak si můžou všichni řádně zanadávat a být spokojení, ukojení, třeba spermatem v ústech.

José González (SWE, alternativní folk, 90 %) - S vystoupením švédského vousáče se člověk vzpomínkami vrátil k loňskému vystoupení Emilíany Torrini. Stejná stage, téměř stejný čas, stejně skvělá melancholická atmosféra. Oba dva toho mají tolik společného, oba by se veřejnosti mohli zdát jako umělci jednoho hitu. Navíc Švéd jako by trpěl komplexem Heartbeats a celých sedm let se místo sólové kariéře věnoval hraní v kapele. Letos se mu však povedlo vyjít z coverového stínu a světu představit úžasnou, nápaditou a velmi inovativní desku Vestiges and Claws. Z ní představil skvostný výběr skladeb jako Leaf off/The Cave, Let It Carry You či What Will, doplněnou o pár skladeb z předchozích alb a opět coverů od Kylie Minogue, Massive Attack a samozřejmě jako přídavek The Knife, na kterou asi většina lidí čekala. Přesto jeho konzistentní setlist a projev musím náležitě ocenit. Jeho vystoupením začal pátek vskutku gradovat.


Avishai Cohen's New York division (ISR, jazz, 100 %) - V tom skvostném sálu pro 1500 lidí v obrovském plynojemu člověk festivalového ducha nepostát někde příliš dlouho pocítí naplno. Kort na jazzu, který zrovna nepatří k mainstreamovému proudu hudby. Jenže jsou hudebníci, kterým to celkem pálí a zvládají zahrát natolik přitažlivé aranže, že klidně oželíte Kasabian jen, aby jste si vychutnali nejen Cohenův kontrabas, se kterým místy až kopuluje, ale též trombón, trubku, kytaru, klavír a bicí od jeho spoluhráčů. Vystoupení plné parádních sólových výstupů (Shuffle), ale i jemných trylků či freebopu.


St. Vincent (USA, art pop/noise/experimental, 100 %) - Měl jsem celou hodinu na vstřebání zážitků z Cohena, abych se vrhnul vstříc nejvíce očekávanému koncertu celého festivalu. Annie Clark aka St. Vincent si nakráčela ve svých vysokých podpadcích ve fetišově latexovém oblečku, se stejně fetišově laděnou asijskou spoluhráčkou na pódium a jala se Ostravě ukázat, jak se dělá hudba berlínského synťákového odéru 80. let v americkém kytarovém provedení v digitálním věku 21. století - doby plné inteligentních žen, co maj koule, v jejím případě spíše kytaru. Byla pro mě první, která ukázala, že dokáže utáhnout hlavní scénu, nejenom po hudební stránce, ale i po stránce propracované ve skrze minimalistické choreografie, která navíc nepůsobila vynuceně. Většina skladeb byla z loňského alba, ale ve sladěných aranžích dokázala zakomponovat i starší pecky, z nichž nejvíce vynikala skladba Cruel z alba Strange Mercy. Hodinové vystoupení mě neskutečně bavilo po všech stránkách a Vincentka byla snad jediným umělcem, na kterého bych si z fleku koupil lístek na klubový koncert.

O tom, že její artový pop má promakaný kytarový základ třeba zde:

Swans (USA, noise/post/industrial rock, nehodnotitelné) - Pokud si snad někdo o Björk myslí, že její hudba je těžce stravitelná, myslím, že mu chybí jen hudební přehled. Pokud si snad někdo myslí, že vystoupení Swans byla absolutní extáze a paráda, tak já si myslím, že je pouhým skalním fanouškem nebo má značné pojetí, co ti chlapi dělaj. Takovému fanouškovi by měli zakázat o nich psát v superlativech. Jejich hudba zřejmě vykazuje nějaké známky mistrovství, ale poslouchat se nedá a upřímně jsem rád, že nikoho nenapadlo jejich 105 minut dlouhý opus dávat někam jinam, než na tu nejindustriálnější scénu.

Telefon Tel Aviv (USA, idm, 70 %) - O to příjemnější bylo zakončit den veteránem elektronické hudby, který rozjel svůj pozdní set a nenechal nikoho na pochybách, že TTA stále neztrácí esprit.

SOBOTA
Ze sobotních počinů bych rád vyzdvihnul promakaný set Vessels (GB, math rock/elektonika, 80 %), který člověka vytrhnul z největšího zklamaní festivalu, čímž bylo těleso Rudimental (GB, dancehall/funky/pop, 20 %), které se jalo publiku ukázat nemastnost a neslanost hitů z rádií v show "Přijel k nám rozjuchaný cirkus." Nejvíce času mi zabralo přemýšlení, jestli tohle baví současné puberťáky, zda by to v jejich věku bavilo mě a proč tu sakra tahle kapela vystupuje. Rovněž jako nepovedené hodnotím vystoupení Owena Palletta (CAN, chamber pop, 55 %), který byť je očividně vynikající muzikant, tak vystoupením na druhé největší scéně jen potvrdil, že introverti s křehkým hlasem, virtuózně ovládající housle a navíc když jsou příliš schopní myslet a být milí k publiku, mají hrát v Gongu. Naopak kdo si vystačil s dravým mládím, byl určitě nadšen z kapely The Dumplings (PL, elektronika/pop, 55 %), jenž v nenáročném elektro hávu představila popové skladby, v nichž velmi dobře a neotřele působí zejména hlas Justyny Świes. Naopak odvařený jsem nebyl ze Schwarzprior (CZ, elektroclash, 20 %). Jako dokážu pochopit mnohé, freaky estetiku mám rád, electroclash mne kdysi hodně bavil, ale možná na něm jde vidět nejlépe, jak rychle se umělá hudba mění a mizí. Zvuk Schwarzprioru je kdesi ze záhrobí a měl by být pohřben spolu s texty s výpovědní hodnotnou mne neznámou a s nechutí ji vůbec zkoumat. Sobota mi tak nabídla ve skrze jeden koncert, z nějž si odnáším pocit obohacení ducha a tím bylo vystoupení Marka Eliyahu s Alaev Family a Ritou (ISR, world, 85 %).


NEDĚLE
William Fitzsimmons (US, folk, 80 %) - V Gongu jsem se uhnízdil i v neděli, přeci jen skrývat se před sluncem byl lepší nápad, než kdesi hopsat pod otevřenou scénou. Fitzsimmons není žádným nováčkem americké folkové scény a se svým výzorem lumbersexuála skvěle zapadá do party farmářských kapel jako Great Lake Swimmers, Joe Purdy či Mumford and sons. Fitzsimmons zahrál průřez svou tvorbou s důrazem na skladby z posledních dvou alb Lions a Goodnight a nebylo to vůbec zlé!

Rodrigo y Gabriela (MEX, instrumental, 80 %) - Festival pro mne končil oblíbeným duem mistrovských hráčů na kytaru, co naštěstí příliš nemluví a nezpívají, ale prostě hrají na kytary a hrají skvěle. Zvládnou to s přehledem na festivalu v Montreaux jako v Ostravě. Jen člověku, který je má naposlouchané, přijde smutné, že hrají téměř 10 let to samé stále dokola.


Tak pro mne skončil dobrý ročník 2015 a věřím, že ročník 2016 bude poutavý minimálně stejně.

Tipy a vroucná přání na příští ročník:
Beach House (USA), Lykke Li (SWE), Spoon (USA), Braids (CAN), Savages (GB), Phosphorescent (USA), Young Galaxy (CAN), Sufjan Stevens (USA), 65daysofstatic (GB), Spiritualized (GB), Orchestra Baobab (SEN), Patrick Watson (CAN), CocoRosie (FRA)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sasha Sasha | Web | 21. července 2015 v 8:29 | Reagovat

páči sa m itvoje kritické a uprimne hodnotenie jednotlivych vystupeni. na fesťaky nechodim ale z toho čo pišeš to znie fakt zaujimavo a myslim že celkovo na urovni. no, možno raz :D :)

2 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 21. července 2015 v 22:44 | Reagovat

Nejvíc očekávaný koncert...a za 100 % Budiž ti to přáno!

Už jsem se chtěla divit Muše, ale kamarádské gesto to vysvětluje :)

Kdy se začínáš na Colours připravovat?:)
Ten konec článku chybí záměrně nebo omylem?

3 Teeda Teeda | Web | 21. července 2015 v 23:55 | Reagovat

Taky mi chybí na konci více než eke :)

Ale jinak děkuji, jako bych tam byla. Nejvíce mě mrzí právě Gonzáles. Po tom co si napsal, tak mě ale silně přitáhl i Cohen.

Jinak mi úsměv na tváři vyvolala ta věta "organizátoři přivezli řadu hudebníků z mých tipů v loňském reportu, jde vidět, že poslechový vkus mají celkem solidní".
Ano. :) Mají. Skoro jako ty. :)  
Ale vážně, díky za vhled. ,)

4 vencisak vencisak | 24. července 2015 v 14:10 | Reagovat

[1]: Díky. :)

[2]: Když se očekávání naplní, tak je radost veliká, to víš! Hele, já se na ty Colours moc nepřipravuji, spíš, když to je oblíbený umělec, nerad končím tím, že znám pár písniček a všem o tom povídám, koncert je prostě lepší, když k tomu něco vím a můžu se s tím podělit a rozebírat s ostatními. :))

Konec jsem nestihl dopsat, ale až se laskavě aktualizuje stránka, tak už tam kapely najdeš.

[3]: Cohen byl skvělej! A v ČR vystupuje celkem často, takže pokud máš ráda současný jazz, je jasnou volbou. :)

5 Robka Robka | Web | 25. července 2015 v 21:59 | Reagovat

Mně se asi z tvého výčtu nejvíce líbil Cohen v Gongu, ten byl dokonalý. No a pak Gonzáles a Björk. A jak tak čtu, zaujal mě žánr femipunk. Že ona v něm Mucha bude nejlepší? :-)
P.S Musím pochválit i fotografie a vůbec zasvěcené informace v článku. Z tvých tipů na příště bych brala Sufjana Stevense.

6 vencisak vencisak | Web | 26. července 2015 v 22:21 | Reagovat

[5]: Spíš je v tom Mucha v našem rybníku sama. :)

Díky za pochvaly, za fotky to vzkážu svému mobilu. Občas se překonává. ;)

7 Miloš Miloš | Web | 28. července 2015 v 22:41 | Reagovat

Na Colours jsem nikdy nebyl a nevím, jestli by pro mě bylo to množství world music, experimentální, alternativní a bůhvíjaké hudby, trochu mně tam chybí "obyčejný" syrový rock. Z ukázek se mně líbila kytaristka Annie Clark.

Je však možné, že architektura industriálního komplexu hudbu umocní a návštěvník ji pak vnímá úplně jinak.

8 Nebulis Nebulis | Web | 14. srpna 2015 v 11:02 | Reagovat

Colours of Ostrava, další fesťák, který mám v hledáčku. Ta atmosféra musí být úžasná.

9 uajiii uajiii | 15. září 2015 v 19:33 | Reagovat

Cocorosie byly na Slovensku, myslel jsem, že přijedou. Ale často jezdí do Prahy do divadla Archa, třeba letos taky. Už jsi slyšel Heartache city? Parádní!

10 vencisak vencisak | Web | 25. září 2015 v 9:31 | Reagovat

[9]: Ještě ne, trochu teď hudbu zanedbávám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama