Dohnat a předehnat v Olomouci

13. prosince 2015 v 18:47 | Venca |  Umění
PROLOG
Proč si pamatuji, že petku na Kozla či Mattonku navrhnul Jan Čapek? A proč se mi u porcelánové holínky vybaví kudrnatá hlava Maxima Velčovského? A proč u závěsných kouřových lamp přemýšlím, že na ně Lucie Koldová má monopol. A jaktože to samé mne nenapadá u polských petek, německého kávového servisu nebo slovenské lampičky.


A přemýšleli nad tím lidé o generaci či více starší? A je to vůbec podstatné znát jméno návrháře výrobku denní potřeby, spotřebního obalu, ergonomického zlepšováku či snad pohlednice. Je snad jméno návrháře potvrzením výsostné povahy výrobku jako artefaktu a mají pak takové artefakty větší cenu než výrobky, které z anonymity vystoupit nedokážou? A můžu artefakt, u něhož znám autora, který mu dal dokonce jméno, ještě používat k jeho původnímu účelu? Třeba pít kávu z Manon od Jaroslava Ježka, číst knihu v přebalu od Zdeňka Seydla nebo si hrát s varhánkovým krokodýlem od Libuše Niklové?

Kam si má člověk zajít, aby mu na takové otázky někdo nabídnul odpovědi? Na krátkodobou přehlídku současného designu nebo retra či má dát přednost dlouhodobé výstavě, kam se může vracet. Má dát přednost monotématické přehlídce nebo přehlídce souborné. A kam si má člověk zajít, pokud si zajít skutečně někam chce, když výstav takového typu je jako šafránu. Má dát přednost soukromé galerii stavějící objekty na piedestal nebo státní instituci, u níž předpokládá objektivní výběr kvality nejvyšší jakosti? Co teprve dělat, když o kvalitě nemám ponětí? Jak poznat kvalitu u designu? Je autor samotný zárukou kvality nebo je výrobek na autorovi nezávislý.

PŘÍBĚH






EPILOG
Tolik otázek a tak málo odpovědí, by se dalo povzdechnout. Přijde mi totiž, že žiju v době, kdy jsem designem zahlcený. Že si třeba podvědomě kupuji výrobky se samolepkami z těch a oněch soutěží podobně jako si kupuji vína oceněná na všelijakých salónech. O jaké soutěže a salóny se ale jedná, jaký punc výrobku dávají, o to už se starám mnohem méně. V záplavě věci se špatně orientuji. Na druhou stranu držet se zásady, že kvalitu prověří čas, není vůbec od věci.

Kousky československé produkce z doby po první poválečné výstavě EXPO Brusel 58 už čas prověřil. Fungovaly jako věci denní potřeby/spotřeby, jako věci vhodné do vitríny, na které se nepráší. Prověřil, že mohou být stejně pěkné jako funkční o 60 let později a také, že se mohou stát sběratelským artiklem, který se dá vystavovat nejen ve výkladní skříni obchodu, ale také v muzeu.

Vystavování průmyslového designu ve státní galerii či muzeu má dodnes náboj jakési druhořadosti. Nevystavuje se přeci rozměrný olej od Mikuláše Medka, který existuje v jediném kusu, ale porcelánová figurka, kterých se vyrobilo tísíce. Z těch tisíců jedna mohla zabloudit ke mně. Doma mohla trůnit třeba v obýváku, mohl jsem ji vidět ve výkladní skříni obchodu nebo snad někomu koupit jako dárek. Její exkluzivita nabývala spíše osobních rozměrů, nikoli všeobjímajícího výkladu jedinečnosti. Její pojistná i pořizovací hodnota sice byla o řády nižší, avšak ve srovnání dobových figurek mohla vyčnívat. Jen kdyby jí takové srovnání bylo dopřáno.
Olomoucká výstava o designu 50.-70. let 20. století otevírá jednu pomyslnou pandořinu skřínku. Pro koho se vlastně výstava dělá? Pro odbornou veřejnost nebo pro laické návštěvníky. Zdánlivě totiž rezignuje na rozsáhlé odborné popisy, nedává na odiv teorie, ale spíše hravou formou bitevního pole nutí návštěvníka vidět věci v souvislostech a nad souvislostmi přemýšlet!

Můj boj měl na výstavě několik rozměrů. Byl jsem nucen přemýšlet zejména o výstavnictví, o tom, co od výstav očekávám, jak nad výstavami přemýšlím sám Nad tím, jestli existují hranice mezi vysokým uměním malby a sochy a nízkým uměním jako je design. Rozmělnit takovou hranici není snadné, ale v Muzeu umění návštěvník takovou příležitost má. V jediné budově vidět třeba Vasarelyho gobelín, dřevěný objekt od Zbyňka Sekala nebo sérii obrázků na zápalkách od neznámého autora, to se opravdu nepovede každý den. A ta svoboda výběru, co mi bude větším potěšením, je k nezaplacení.

A zápalkami se dostávám k samotné výstavě Dohnat a předehnat. Já bych se nebál spíše slova konfrontovat.
Konfrontace na výstavě probíhá mezi československým a polským designem. Navazuje na konfrontační tradici z 60. let 20. století v poster artu, tedy plakátové tvorbě, která byla pro obě země asi jedinou příležitostí, jak produkci obou zemí porovnávat. Rozsáhlá ukázka porcelánu nabízí vskutku to nejlepší z obou z nich. Zcela esenciální jsou zejména polské nástěnné talíře s bruselskými dekory konfrontované s drobnými nástěnnými vázičkami, jejichž tvarosloví odkazuje k nádobkám na svěcenou vodu. Jaký paradox v naší ateistické zemi. Z porcelánu nenuceně přechází k ukázkám další tvorby, zejména hraček, židlí a domácích spotřebičů. A nakonec nezbývá, než si odpočinout v dobovém interiéru, který sám návštěvník může obohatit kouskem ze svých sbírek.

Když bude mít člověk chuť, může se na výstavu směle vracet a hledat odpovědi na všechny otázky, které mu v hlavě vyvstaly. Tu o vystavování, tu o designu, o tom, co jsme měli doma a co ne. Nebo třeba hledat odpovědi, jak se historici snaží rekonstruovat znalosti o renesanci, o baroku, rokoku, ale nedávné dějiny jim mezitím proplouvají mezi prsty.

Tento text berte spíše jako pozvánku do instituce Muzea umění, která jako jedna z mála oněch státních pochopila (učí se chápat), že vystavovat průmyslový design může být (také) způsob, jak být svým návštěvníkům přístupnější. Třeba skrze jejich vlastní vzpomínky a malé velké artefakty.

POSTSKRIPTUM

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 13. prosince 2015 v 20:38 | Reagovat

Hm, to zní zajímavě... a ještě skoro do konce ledna! To si nenechám ujít :) Olomouc mám sice hodinu cesty, ale takový výlet za uměním neuškodí :)

2 Miloš Miloš | Web | 13. prosince 2015 v 20:49 | Reagovat

"Na krátkodobou přehlídku současného designu nebo retra či má dát přednost dlouhodobé výstavě, kam se může vracet. Má dát přednost monotématické přehlídce nebo přehlídce souborné."

Ale proč dávat jednomu přednost, lze i obojí, ne?
Ty hodiny znám, odkud ale? Z čekárny na nádraží?

3 vencisak vencisak | Web | 13. prosince 2015 v 21:21 | Reagovat

[1]: Hodina cesty za návštěvu muzea určitě stojí. ;)

[2]: To jsou, Miloši, taková malá dilemata, které si každý musí rozhodnout dle svých potřeb.

Mne je sympatičtější přístup dlouhodobější, na který je třeba nabalen doprovodný program. Pro výstavy designu je to ale v našich vodách dost ojedinělý přístup. Tahle výstava je světlou výjimkou. :)

4 vencisak vencisak | Web | 13. prosince 2015 v 21:22 | Reagovat

[2]: Hodiny Pragotron byly všude, takže klidně i na nádraží, hodně často v továrnách.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama