Ze sbírek muzea královny Sofie v Madridu

28. února 2016 v 16:49 | Venca |  Umění
Jak by asi vypadalo muzeum prezidenta Miloše Zemana? Myslíte si, že by bylo plné Františka R. Čecha a Milana Knížáka? Já si myslím "tak určitě"! Ale naštěstí pevně věřím, že se nikdy, ale opravdu nikdy výstavba takové umělecké instituce neuskuteční. Na světě naštěstí existují mnohem zajímavější instituce, které jsou pod patronátem hlavy státu. Jedním ze zářných příkladů je i národní muzeum moderního umění Španělska, jehož patronkou je královna-matka Sofie.



Muzeum královny Sofie dotváří zlatý triangl uměleckých institucí podél Paseo del Prado v Madridu. U mě už jste se mohli v minulosti dočíst o jiném madridském, soukromém, též šlechtickém, muzeu Thyssen-Bornemisza. Třetím do party je muzeum, které dalo kunst-ulici jméno - Prado.

Dnes tedy o muzeu státním, které bylo otevřeno až v roce 1992, vzniklo v zásadě z důvodů kapacitních, protože Prado praskalo ve švech. Pro muzeum byla vybrána rozlehlá barokní budova špitálu, která pojmula kompletní sbírku moderního, zejména národního, umění 20. a 21. století. Věřím, že pro návštěvníka je návštěva skutečně obohacujícím zážitkem, který rozšiřuje obzor o španělském umění. Přeci jen Dalí, Picasso a Miró nejsou všechno, ale též španělský (post)impresionismus, kubismus Juana Grise, sochařský monumentalismus fotbalisty Eduarda Chillida nebo experimentátorství Antoni Tapiese stojí za shlédnutí. Krom španělského umění však Reina Sofia nabízí i špičkový průřez uměním evropským potažmo uměním amerických expresionistů, ne nadarmo je tak jedním z nejnavštěvovanějších muzeí na světě.

O tom, že muzeum je obrovské, není třeba mluvit. V zásadě doporučuji si na něj vyhradit alespoň půlku dne, včetně popíjení kafíček v rajské zahradě plné soch Joana Miró, obhlížení monumentální přístavby od Jeana Nouvela a řádného užívání si výstavních prostor. Když budete mít štěstí, vychutnáte si i monumentální Picassovu Guernicu, kterou stráží dva bodyguardi. Na 7 metrů plátna už jeden chlápek nestačí, to je jasné. A když budete mít ještě větší štěstí, zažijete ten skvělý pocit, že Reina Sofia má skutečný profesionální vhled i do světa středoevropského umění. Již v 90. letech muzeum připravilo velkou výstavu díla Jiřího Koláře, na přelomu tisíciletí zde vystavoval Jiří G. Dokoupil, pár let zpět se návštěvníci mohli zapojit do performance slovenského Romana Ondáka, poté byl k vidění Jiřík Kovanda nebo zde proběhla první retrospektiva mimo domovinu vynikajícího polského malíře Andrzeje Wróblewského.

Prostě parádička. Dovolím si připojit již jen pár fotografií z té velké nádhery, kterou muzejíčko ukrývá.

Pro větší rozlišení otevřete fotku v nové záložce.

Robert Motherwell - Elegy to the Spanish Republic CIII (1965)
Dlouho jsem přemýšlel, kterým obrazem začít. Až jsem došel k Robertu Motherwellovi a jeho Elegiím za Španělskou republiku. Motherwell s nimi začal ke konci 40. let, zhruba deset po Frankově převratu. Paradoxně vše začalo drobnou skicou k básni, která se ani k občanské válce nevztahovala. Později se celý cyklus, který Motherwell rozvíjel následujících 30 let, stal jeho nejdůležitější prací. Monumentální plátna snad vycházející z automatické kresby surrealistů jsou tvořena dramatickou vertikální linkou, do které jsou vloženy ovály, avšak místo figurativní návaznosti surrealistů, Motherwell téma uchopil abstraktně. On sám celý cyklus interpretoval jako apolitický dualismus života a smrti, který se snažil uchopit, jak nejlépe uměl. V protikladu je kladena černá a bílá barva, obvykle kontrastně doplněná o barvy španělské vlajky.

Adolf Gottlieb - Black plus white (1960, detail)
Vytvářet cykly měli v oblibě všichni umělci patřící do kruhu abstraktního expresionismu. Jedním z nich byl i můj oblíbenec Adolf Gottlieb. V detailu si můžete prohlédnout více než dva metry vysoké plátno z cyklu Bursts, snad by se dalo přeložit jako Praskliny, pukliny, exploze a pod. Gottlieb vytvářel podlouhlá plátna s až nápadně atmosférickým pozadím, na které nanášel zřetelně konturovanou oblou formu v horní části v kontrastu s eruptivním chaosem ve spodní části. Obě formy nabízí asi mnoho výkladů, ale podstatná je kompozice, kontrast a pocit, že skutečně na plátně dochází k protržení, dialogům nebo snad k jakési až přirozené tenzi mezi klidným a bouřlivým.

Mark Rothko - Untitled (Orange, plum, yellow, 1950)
V partě amerických sériových malířů nesmí chybět ani jedna z ústředních mystických postav, kterou byl Mark Rothko. Rothkův kult v druhé polovině 20. století byl natolik silný, že malíř si v podstatě mohl diktovat, za jakých podmínek bude svá díla vystavovat, komu je bude prodávat. Ve svých abstraktních plátnech pracoval s plochami čistých k sobě skládaných barev. V radostném období to byly barvy živé, zejména v kombinaci žluté, v ponurém období to byly barvy tmavé - fialová, černá, temně modrá. Na jeho plátna můžeme koukat celé hodiny, vnitřní světlo, po kterém pátral, se možná zjeví a prostoupí na povrch jako dech živoucí bytosti a nebo obraz přejdeme a vůbec nás neosloví. V Reině můžeme pozorovat jeden z těch veselých žlutých obrazů v kompozici s oranžovou a fialovou barvou. Bohužel je nainstalovaný do temné místnosti s videem od Alfreda Hitchcocka, tudíž z něj máme spíše onen ponurý dojem. Nezaslouženě. Sílu, kterou jeho plátna mají, lze jen těžko slovy popsat, přesto jsou snad až v přímé návaznosti na (post)impresionistická plátna Monetova, který objevoval světlo vnější, proměnlivé v průběhu dne.

Prostory I - sál amerických expresionistů

Yves Klein - Untitled Anthropometry ANT 56, 1960)
Na přelomu 50. a 60. let minulého století, v době, kdy svět akcentoval Spojené státy jako umělecký pupek světa, Klein v Paříži představil své monochromatické práce s patentovanými barvami. Kleinova modř IKB se stala pojmem podobně jako třeba Velasquezův okr. Krom monochromatických pláten, soch a nábytku tvořil na hraně performancí a happeningů i technikou pinceau vivant, tedy živého štětce. Fungovalo to zhruba tak, že vzal sexy nahatou modelku, nabarvil ji modrou barvou a pak modelku nechal vyválet po plátně. Že si k tomu přizval smyčcové kvarteto, uspořádal hostinu a nechal všechno zdokumentovat, byl jen přidaný marketingový tah, který z autora udělal stejnou ikonu jako popartové umělce v Americe. Klein si slávy moc neužil, v roce 1962 zemřel na infarkt.

Prostory II - Yves Klein vs. dekolážová technika na plechu Raymonda Hainse

Pablo Picasso - Mujer en azul (1901)
Slavné obrazy mají svůj velký příběh, že? A záhadná žena v modrém ve své nákladné široké róbě, se sytými červenými rty a dramatickým pohledem má svůj příběh také. Tedy alespoň v podobě obrazu. Picasso obraz vytvořil na začátku 20. století při svém krátkém pobytu v Madridu, kde jej v aktuálním roce ještě vystavil. Žel nesklidil extra ohlasy a mladý ješita výstavu kvapně zavřel. Obraz se kamsi vytratil a více než půl století o něm nebylo vidu ani slechu. Ale to známe, kdosi jej jenom zašantročil, než jej objevil tehdejší ředitel uměleckého centra. Obraz poté přešel do státního vlastnictví.

Prostory III - Na Picassa se kouká jedině z boku na jedné noze

Joan Miró - Siurana, el camí (1917)
Kolekce Miróova umění patří k perlám tohoto muzea a v klidu se vyrovná umělcovu muzeu v Barceloně. Dáte-li si záležet, uvidíte, co se sebou Miró po výtvarné stránce udělal. Jeho výraznou periodou byl fauvismus, tedy sám se za fauvistu označoval. Obrazy tvořené až do roku 1918 se vyznačují agresivními, kontrastními barvami, ostrými liniemi, ale mají toho také spoustu ze Cézanna i kubistů.

Joan Miró - La casa de la palmera (1918, detail)
Už o rok později rozvíjí na čtyřech plátnech z vesničky Montroig nové plastické řešení krajiny, které je silně realistické, ale zároveň naivní. Plátna představují první významný krok k Miróově jedinečnému surrealistickému pojetí, ke kterému došel ve 20. letech.

Joan Miró - Pastorale (1923/24, detail)
Od precizního realismu radikálně přešel ke kreativní svobodě v myšlenkách dada a surrealismu. Činil tak skrze vlastní mluvu automatické kresby. Imaginární svět plný mystických zvířátek, linií, teček či hvězd se stal jeho značkou, v pravdě v abstraktním duchu, ale vycházejícím z toho, co se malíř naučil jen o pár let dříve a co nabylo své hluboké podstaty jen o pár let později.

Joan Miró - Pintura (Hombre con pipa, 1925)
Tvůrčí svoboda získaná vlivem surrealistů a dadaistů, kterou vstřebal i dlouhými rozmluvami s Francisem Picabiou, se odrážela i v názvech samotných děl. Muž s dýmkou, jaká ironie, podíváme-li se, jak muž s dýmkou v Miróově provedení vypadá. Dýmka je vyvedená jen jako zakrnělá čárka z míst, kde tušíme ústa, samotný muž je vyveden vlastně jen jako nafouklá amorfní bublina, a přesto vše dohromady tvoří úchvatný a výmluvný obraz, ve kterém nechybí ani Sputniky 30 let přes Sputniky opravdovými.

Joan Miró - La danse des coquelicots (1973, detail)
Přeskočím Miróovo celé vrcholné tvůrčí období 30. - 50. let, jelikož se obrazy nesměly fotit a skočím, dalo by se říct, ke sklonku malířova života, kdy měl za sebou neuvěřitelnou kariéru, stal se uznávaný po celém světě, s obrovskými retrospektivami ve všech významných muzeích. Obrazy ze 70. let nebývají příliš ceněny, snad z důvodu, že podobně jako u Picassa a Dalího, prý převažovala kvantinta nad kvalitou. Jedno jim však nelze upřít a to je řemeslné mistrovství. Na Tanci máků toho zdánlivě mnoho nevidíme. Miróův vyjadřovací vesmír se smrsknul na kaligrafické linie a čárky, ale provedené s naprostou samozřejmostí, i kdyby tak činil v prvních vteřinách po probuzení. Řemeslné mistrovství jakoby bránilo autorovi upadnout do krize modernistické malby, v 70. letech hodně zřetelné, a naopak ukázalo východisko v implozi nové formy do formy staré. No prostě je to krásný obraz s úžasnou kompozicí!

Joan Miró - Oiseau lunaire (1966)
V krásném prostoru rajské zahrady si člověk při šálku kávy může vychutnat i kus Miróova statického a kinetického sochařství. Měsíční pták, zde na fotce zachycený, je jen drobnou ukázkou toho, kam nás mohou dovést slepičky na dvorku. Snad až k vesmírným příšerkám organických tvarů.

Prostory IV
Kde a jak tuhle drobnou fotografickou ukázku zakončit, než velkým "Tahem štětcem" před vchodem do muzea. Tah neprovedl nikdo jiný než výjimečně od popartu osvobozený Roy Lichtenstein.

Umění zdar a hurá!
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 28. února 2016 v 17:40 | Reagovat

"Tah štětcem" mě uchvátil na první pohled. Přála bych si to vidět na vlastní oči. :)

2 Miloš Miloš | Web | 28. února 2016 v 17:55 | Reagovat

Sexy nahatá modelka na plátně asi zanechala malou stopu, k tomu by se hodily spíš Rubensovy modely, ale kdo by se na ně šel dívat? :)

Tyto Miroóvy obrazy (a stejně tak rané Picassovy) se mně líbí víc než pozdější.
Kolečka/kuličky, trojúhelníky, čtverečky/hranoly (třeba to logo k fotbalovému mistrovství nebo velká plastika ptáka v Barceloně) už mě moc neberou.

V Madridu je vedle slavné trojice muzeí ještě také velmi pěkné Museo Lazaro Galdiano https://en.wikipedia.org/wiki/Museum_of_L%C3%A1zaro_Galdiano, bohužel jsme si návštěvu naplánovali na poslední chvíli, kdy tam bylo v rozporu s informací v brožuře k madridské kartě zavřeno a zbýval jediný den, kdy jsme raději podnikli výlet do Toleda. Snad příště :)

3 Miloš Miloš | Web | 28. února 2016 v 17:56 | Reagovat

[2]: ... Miróovy ...

4 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 28. února 2016 v 17:59 | Reagovat

Já bych si někdy chtěla přečíst článek o tom, jak probíhá taková tvoje typická návštěva muzea! Včetně přípravný fáze :)

Tanec máků by se mi hodil do ložnice... tak kdyby ho náhodou u Sofie vyřazovali ze sbírek...:)

5 vencisak vencisak | Web | 1. března 2016 v 17:32 | Reagovat

[2]: No to by chtělo asi trochu větší plátno. :)

Miloši, tam by se našlo muzeí! Vidíš, téměř naproti Pradu je třeba CaixaForum, zrovna vystavují Miróovy objekty.

[4]: Ale no tak, to snad nemůže zajímat nikoho. .)

6 Miloš Miloš | Web | 2. března 2016 v 22:25 | Reagovat

[4]:[5]: Mě by to zajímalo taky.

7 vencisak vencisak | Web | 3. března 2016 v 18:02 | Reagovat

[6]: No když chcete, moji věrní čtenáři, ale není to moc zajímavý.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama