Tour de Moore

15. února 2017 v 11:55 | Venca |  Umění
Mám rád hmotu. Hmota je základ bytí, pulzuje, roste a smršťuje se, exploduje, imploduje, pluje, zvlášť ta organická - lapená v bronzu. Hmota v bronzu je jako artefakt, jako život konzervovaný v pryskyřici, vyplavený na břeh Baltského moře.

A tak sbírám hmoty na fotografiích a vytvářím si svoje vlastní cykly - záznamy o vyplavení hmoty ve veřejném prostoru nebo v galeriích, kam se dostaly mnoha způsoby, ale spojuje je ruka jejich autora - Henryho Moora.




Moore měl taky rád cykly. Tvůrčí motivy mnoho let rozpracovával a zachycoval nejdřív ve skicách, v sádře, pak ve dřevě vosku a poté v kovu. Fascinoval ho třeba embryonální růst, růst v bezpečí, pod ochranou dělohy nebo semeníku. Nebo okamžik, než se zastaví život a člověk zemře, třeba v důsledku válečných událostí. Ostatně válka přerušila i jeho práci, ke které se poté vracel jako případě strunných skulptur, které prý vznikaly z mladického okouzlení deskriptivní geometrií, ale o tom mluvit nechci, protože obsáhlé rozbory děl si můžete přečíst na stránkách galerie Tate. Britské moderní sochařství bylo zázrakem, ať už v podání Henry Moora nebo Barbary Hepworth, bez nich by byl svět prostě na prd. A pokud jejich díla chcete vidět, jeďte určitě na Britské ostrovy, tam se jich nachází desítky. Nebo se holt musíte smířit s tím, že jinde se nachází v kusech a fungují jako šperkařská ozdoba - tu před muzeem, tu v zahradě, v parku, u filharmonie, před kostelem, před palácem atp.

No, poslední roky mám až zvrácenou touhu všechno lokalizovat a mapovat a na Moorovi mne baví, že už zmapovaný je. Má nadaci, která všechna jeho díla pěkně lokalizovala. Chvályhodná práce, pač teď už stačí kliknout a nikdy mi žádný Moore neuteče. :)

Svého prvního Moora jsem neviděl v Rotterdamu. Ta mladická nerozvážnost, kdy vás víc zajímá Ossipe Zadkine, Claes Oldenburg, Paul McCarthy a Naum Gabo, se promítla do tragické situace, kdy jsem ignoroval jedinou Moorovu monumentální cihlovou reliéfní stěnu na světě. Naštěstí je Rotterdam tak skvělý místo, že se tam ještě vrátím.

Druhého Moora jsem viděl v Berlině, překážel mi ve výhledu na berlinskou filharmonii od Hanse Scharouna, navíc mne štvalo, že se v tom protivném berlinském muzeu nesmělo fotit a já se musel spokojit jen s Moorem před barákem, co překáží ve výhledu na ten Scharounův skvost.

Třetí a čtvrtý Moore mne čekal v Lisabonu, teda resp. v Belému. Strašně pršelo a vůbec bylo hnusně, fučelo, člověk si musel prohlížel monumentální katedrálu, hroby slavných mořeplavců a ještě do toho fotit Moora. V muzeu pak měli tolik úžasných exponátů, že jsem si jejich maličkatého Moora jen v rychlosti cvaknul.

Pátý Moore se zjevil v Hamburku v Kunsthalle, o které jsem tu psal článek. Byl jsem naprosto vyprahlý, zničený z tisíců exponátů a velikosti muzea a bloudil jsem po zapomenutých bočních schodištích, kde se zjevila Moorova Externí/Interní forma. Byl to fascinující i děsivý zážitek zároveň.

S šestým Moorem se však všechno změnilo. V rámci studijního pobytu v Německu jsem vyrazil do Goslaru. Neprávem opomíjeného městečka ve středním Německu, kde pro DDRáky začínala svoboda Západního Německa. Z nádraží je to pěkná procházka, cvaknul jsem si tlustý páreček od Fernanda Botera, prošel si sice kvalitní muzeum umění, kde mě ovšem naštvali, pač zahradu soch měli na zimu zavřenou (maj tam čupr Ernsta). Tak jsem obdivoval zdánlivě obyčejný obchoďák Karstadt od Waltera Bruneho s opláštěním od československého rodáka Otto Herberta Hajka, abych několika kilometrovou procházkou objevil všechny krásy lidové architektury a došel k Rammelsbergu, který mne sice nezajímal, ale chtěl jsem si tuhle UNESCO památku odškrtnout. Pak už zpátky do města. V Goslaru u jejich fantastické císařské falce z dob ottonské renesance mají totiž takovej malej zapomenutej parčík. Vzpomněl jsem si na svoje dětství, kdy jsme za panelákem měli malej parčík s dírou v zemi naplněnou vodou a pneumatikama, kde jsme lovili čolky. V tom parčíku u císařské falce teda pneumatiky nebyly, za to tam byl Moorův Goslarský válečník. Prostě tam tak ležel, raněný, zapomenutý, davy turistů přijíždějící v zájezdových autobusech do císařské falce ho naprosto ignorovaly. Měl jsem ho jen pro sebe a náramně jsem si nastalou situaci užíval, zkoumal každý detail skulptury a přemýšlel o problémech světa, starověkém Řecku, štursově Raněném a zapomenutých válečnících, dal si pár cigaretek a jel pryč. Nicméně jsem svůj postoj k Moorově tvorbě považoval za rehabilitovaný. :)

Sedmý Moore už byl vlastně velká radost. Ležící figura na rozpáleném betonu jen lehce stítěná palmovými listy před budovou Muzea moderního umění v Tel Avivu, byť bych se spíše vrátil ke slovu hmota a hmotná podstata sochařovy tvorby.

A zatím tím posledním do sbírky je Moore z naší Národní galerie. Ani nevím, jestli je poslední nebo první nebo kolikátý přesně, ale jsem rád, že jej Národní galerie vystavuje. I když mne nikdy nepřestane fascinovat, že si jej nikdo nevšímá, a přitom v místnosti zaujímá centrální pozici, je naleštěný jak kulturista, ovšem pro diváka stále není dostatečně atraktivní. Naštěstí Japonci se nechají zlákat na všechno, stačí se tvářit, že Moore je středobodem vesmíru, fotit jej stejně horlivě jako blízkého Miroa a on se ten efekt exkluzivity přeci jen dostaví.

Henry by se totiž ignorovat neměl.

Třikrát hurá tvorbě Henryho Moora.

PS: Věnováno Milošovi, jemuž je Moore rovněž společníkem na cestách.

PS 2: Fotky jsou bez popisků, zkuste si je k městům a místům přiřadit. Fotky jsou zmanipulovány. Pro větší rozlišení je otevřte v novém okně.







 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Miloš Miloš | Web | 15. února 2017 v 12:40 | Reagovat

Venco, díky za věnování :)

Výborná je ta informace o berlínské filharmonii, budova je pozoruhodná, ale nikdy mě nenapadlo o ní hledat něco bližšího.  

Mrzí mě, že o Mooreovi v Lisabonu jsem nevěděl. A z Rotterdamu jsem si bohužel odnesl jen Ossipa Zadkina, a to jsem tam byl 2-krát. Do článku jsem pak alespoň doplnil sochu před Alte Pinkothek v Mnichově.
"Zlatého" Moorea z NG mám také, ale chtěl jsem poukázat jen na venkovní instalace.

2 Miloš Miloš | Web | 15. února 2017 v 12:41 | Reagovat

[1]: ... Pinakothek ..

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 15. února 2017 v 21:53 | Reagovat

Vidím, že cestuji-li bez Moorova doprovodu, o dost přicházím. Tak ještěže mám aspoň možnost dohnat zmeškané u tebe a u Miloše :-).

4 vencisak vencisak | Web | 16. února 2017 v 12:00 | Reagovat

[3]: Třeba tě při cestách doprovází jiní zajímaví umělci. :)

5 Miloš Miloš | Web | 16. února 2017 v 21:24 | Reagovat

A ještě dodám, že na tvůj článek jsem také přidal odkaz, je už druhý, o Mooreovi a jedné jeho soše v Curychu totiž napsal i King Rucola, http://nivnice.blog.cz/1401/henry-moore-nightmare.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama