O Batmanovi nad šlechtitelskou stanicí

16. ledna 2018 v 0:52 | Venca |  Skutečnosti a netečnosti
Říkal jsem si, že by nebylo špatné, udělat si takový jednoduchý přehled všech výstav, co jsem v roce 2017 navštívil. Už jen z důvodu, abych si sám utřídil, co jsem vlastně viděl. Ale když jsem vzal do ruky diář, nějak se mi v něm nechtělo listovat. Je politý pivem a i po několika měsících nepříjemně zapáchá. Můj kulturní diář z Papelote!



Tak jsem se rozhodl přehled zkrátit na výstavy, co jsem viděl po Vánocích do Nového roku.

Už je to pár let, kdy shazuji Vánocemi nabytá kila chozením po výstavách v matičce Praze. Ono se to nezdá, ale chodit po výstavách je hrozně vyčerpávající. Hlavně popocházet mezi vystavenými exponáty, cvíli postát, kroutit hlavou, ujít pár kroků a takhle pořád dokola. Člověka z toho bolí nohy a pak i oči a mozek. Tolik vizuálních podnětů a informací na ráz dá jednomu vážně zabrat!

Inu, Prahu jsem zahájil, ani nevím jak. Pozdní odpolední příjezd 26. 12. již neskýtal příliš šancí na hutné kulturní vyžití, ale při procházce po Dlouhé člověk rád zabloudí na Josefov a Haštalské náměstí. Jedna z mojich nejmilovanějších částí Prahy. Josefov a Anežský klášter se sbírkou starého umění a gotiky. Půl hodiny před zavíračkou jsem tam vtrhl jako uragán, paní v šatně smutně odložila svůj odchod domů, a jal se prohlížet opuštěnou Zbraslavskou madonu. Opuštěnou, poněvadž dlouhé roky visela společně s Madonou z Veveří, tu však zrestituovali papeženci. Pak jsem si vzpomněl, že chci vidět Mistra Rajhradského oltáře, vždyť jeho významná část byla nalezena v Olomouci. Kustodka si rychle snažila vzpomenout, kde vlastně je, abych nezdržoval hledáním. Po místnostech s obrazy Mistra Třeboňského a Mistra vyšebrodského se podařilo najít ten správný oltář. Čím víc jsem byl uspokojen, tím více jsem prudil novými požadavky.

"No přece člověk neodejde, aniž by neviděl práci Mistra Michelské madony!"


Sprinterským tempem se i sbírky Anežského kláštera dají za půl hodiny stihnout. Při hospodském dozvuku dne, vedlejší stůl hašteřivě oblažovala první známá kulturní osobnost mého pražského kulturního programu, což jsem zjistil až při dotazu:

"Víš, kdo je ten pán vedle u stolu?
"Ne?" opáčil jsem.
"Michal Pěchouček."
A co dělá?
"Pyžama přeci!"

Detail rajhradského oltáře nalezeného na Nových Sadech dnes v Olomouci, 1430, Národní galerie v Praze

Druhý den, po skromném rozjezdu, následovala ranní prohlídka nově otevřeného Uměleckoprůmyslového muzea. Muzeum si připravilo na úvod průřez svými sbírkami a ten se jim povedl. Všechno vystaveno v řádně zrekonstruovaném prostoru plném strašně moc zdobení z 19. století. Krvácely mi z toho oči. Ale v poslední místnosti jsem si našel nový oblíbený objekt. Tapisérii od Zorky Ságlové s poetickým názvem BATMAN NAD ŠLECHTITELSKOU STANICÍ ČSAV V PRŮHONICÍCH. Odcházel jsem spokojený, i když s vědomím, že pánské záchodky Umprumu přišly o exkluzivní výhled na starý židovský hřbitov, protože je přestěhovali jinam. V rámci genderové korektnosti teď mají obě pohlaví výhled vyrovnaný.

Zorka Ságlová, Batman nad šlechtitelskou stanicí ČSAV v Průhonicích, 80. léta 20. století, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze

Z Umprumu jsem si vycházkovou chůzí došel do Městské knihovny. V současnosti můj nejoblíbenější pražský výstavní prostor, na který nedám po výstavě Jana Merty dopustit. V roce 2017 jsem si tak dal Knihovnu do třetice. Tentokráte vystavovali nové přírůstky ve sbírkách Galerie Hlavního města Prahy, která tento prostor provozuje. V celku vytříbená kolekce od autorů 20. a 21. století (hele ho! Michal Pěchouček!) mi po těch starých serepetičkách bodla. Vlastně na začátku už mě bodla paní pokladní svou otázkou:

"Mohu se zeptat, z kterého kraje jste k nám přijel? Myslím jako z Prahy, Středočeského?"
"Z Olomouce, paní."
"A to je jaký kraj?" otázala se pro jistotu.
"Olomoucký."
"No vidíte, on fakt existuje, říká mi to tady v počítači. Tomu bych nevěřila!"

Takže v Praze se holt s turistickým tlakem z Moravy vyrovnávají po svém. Po Městské knihovně jsem se pro změnu vydal na Bubeneč. Měl jsem trochu času, tak jsem chodil po Bubenči a fotil si dlažbu. Obdivoval jsem také funerální pomníčky čerstvě zesnulé korejské hvězdy popu před korejským velvyslanectvím atp. Ovšem bubenečským cílem číslo jedna byla výstava ve Vile Pellé. Tentokráte kreseb a akvarelů nedávno rovněž zesnulé Daisy Mrázkové. Bylo to milé, vhodné i pro děti. Při odchodu mi dveře podržela manželka Františka Skály, což jsem zjistil až po dotazu:

"Víš, že jsi viděl už druhého slavného umělce?"
"Ne, jakého?"
"No přece Františka Skálu s manželkou."

Z Bubenče kroky vedly do nově otevřené Galerie Zdeňka Sklenáře v Mikulandské. Pražáci jsou z galerie aktuálně hrozně odvaření, schází se tam smetánka a maj tam takové móresy. Zvonit na dvoje zvonky a zapisovat se do knihy návštěv. Snad aby byl člověk navždy v paměti. Je to prodejní galerie a protřelá galeristka ti vysvětlí, že tohle s červeným puntíkem už je prodané a se žlutým rezervované, ale zbytek si můžeš koupit. Interiéry dělal Pleskot a celkové vyznění je fajn. Sklenář si tam kombinuje obří Preislery s Milanem Grygarem, Malichem, Kubištou, Cíglerem, no takže je na co se dívat. Zmožen při čekání na tramvaj číslo 9 jsem potkal třetí známou osobu, Jáchyma Topola. Což jsem zjistil až při dotazu:

"Víš, kdo byl ten pán, co vystupoval z tramvaje?"

Dva dny v Praze utekly jako voda, tak jsem pro jistotu jeli do Plzně, jelikož jsem měl rezervovanou prohlídku Semmlerova bytu od Adolfa Loose. Ne, že bych neviděl další čtyři byty Adolfa Loose v Plzni před rokem! Ale ti Plzeňáci pořád nějaké další opravují, tak tam člověk musí zase a znova. Naštěstí mi Plzeň nevadí. Počasí bylo nepřívětivé, takže po hodince s Loosem jsem špacíroval rovnou do plzeňských Masných krámů, kde má výstavní prostory Západočeská galerie. ZGčko si k závěru roku 2017 připravilo zajímavou výstavu o českých umělcích v totalitních režimech s moc povedeným dějinným průřezem o všech možných migracích. Výstavu připravila Marie Klimešová a architektonicky Zbyněk Baladrán, záruka kvality. A já ji mohu jedině doporučit. Z krámů už kroky vedly do Západočeského muzea, které má nově zrekonstruované uměleckoprůmyslové sbírky. Snad, aby toho užitého umění nebylo málo. Než však člověk dojde do posledního patra, měl by se stavit na aktuální výstavě skla Františka Pečeného a sklárny Heřmanova Huť. Totálně anachronické výstavní prostředí se zátěžovým kobercem vás vrátí zase pěkně do totáče. Na druhou stranu, kde prožiješ tak komplexní zážitek. Hlavně ta skvělá kolekce lisovaného skla! Měli tam i masivní popelník od mého milovaného skláře Vratislava Šotoly. Ten bych si moc přál.

Vratislav Šotola, popelník, 1970, Západočeské muzeum v Plzni

Po čtyřech výstavních zastaveních jsem byl vážně rád, že můžu sednout do vlaku a jet zase zpátky do Prahy. Relax na filmu v Oku přišel vhod a cestování den následující do Olomouce ještě víc. Sotva jsem se nadechl nekulturního dění, vyrazil jsem rovnou na jih, do Vídně. Vídeň po Vánocích je totiž lepší než Vídeň před Vánoci. Není tam tolik turistů, protože trhy jsou zbalené. Co však zbalené rozhodně není? No přeci výstavy. Ve Vídni se dá chodit po výstavách týden. Nemáte-li týden, musíte s rozumem vybírat, kam (ne)jít. Den jsem zahájil návštěvou Leopold muzea. Krom krásných stálých expozic si Leopold vždycky připraví parádní krátkodobé výstavy. Nechyběl můj velký oblíbenec Anton Kolig, rodák z Nového Jičína, dále výstava švýcarského secesního malíře Ferdinanda Hodlera a v neposlední řadě malůvky francouzského spisovatele Victora Huga, na které vám půjčili lupu, jelikož byste na nich jinak nic neviděli. Tomu se říká smáznout tři mouchy jednou ranou. Jelikož času nebylo nazbyt, z Leopolda rovnou do Albertiny, která je jen přes náměstí s macatou Marií Terezií. V Albertině mají totiž velkou výstavu Raffaela Santi. Lidé se sjíždějí z různých koutů Evropy, aby obdivovali 500 let staré kresby a oleje starého mistra. Nepřestává mne tato zkušenost fascinovat. Na druhou stranu, v Albertině jsou davy lidí pořád. Po Raffaelovi jsem si odskočil do dlouhodobých expozic, které mám moc rád a ještě stihl fotografickou výstavu švýcarského rodáka Roberta Franka, co od 50. let fotil zejména americkou společnost.

Nenasytnost nezná mezí a snad abych den mohl považovat opravdu za plnohodnotný, posledním kulturním zastavením bylo obrovské Kunsthistorisches museum hned u macaté Marie Terezie. Maj tam totiž rudolfinské sbírky s různými serepetičkami, zlatými koráby a hlavně obrazy od Arcimbolda. K tomu si přidejte dobrých 20 Tizianů, Cranachů, Dürerů, Rubensů, van Dycků a jednoho Vermeera a jo, ještě bych zapomněl, nejslavnější zlatou solničku.

Benvenuto Cellini, solnička, 1540-43, Kunsthistorisches museum, Vídeň


Když tohle všechno člověk absolvuje, nejraděj by odjel někam, kde prostě nic není, třeba na Saharu. Ale také se z toho dá poučit. Když zvládnu za 5 dní takový program, proč bych si příští rok nepřihodil ještě o jednu výstavu navíc?

Výstavám zdar!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 18. ledna 2018 v 17:01 | Reagovat

To je tedy dobrá porce kultury, která by mohla vést u netrénovaných lidí k fatálním následkům.

Dobrá inspirace: Rozhodl jsem se postavit na Sahaře Muzeum písku s trvalou expozicí "Písek včera, dnes a - jestli se nebojíte strávit v poušti noc, protože nejsme hotel - i zítra".

2 Miloš Miloš | Web | 29. ledna 2018 v 17:59 | Reagovat

V jakém kraji je Olomouc? :-)

Do Vídně bych se chtěl podívat někdy na jaře, v Kunsthistorickém muzeu jsem nebyl snad 15 let a zajímalo by mě, zda se tam teď může fotit. A to právě kvůli Vermmeerově Ateliéru a 4 Brueghelovým obrazům z cyklu ročních dob.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama